Z Václava Klause se stává exot i ve vlastní politické straně. Premiér Mirek Topolánek musel veřejně upozornit, že v Klausově postoji ke gruzínské krizi "chybí podíl Ruska". Velmi přesně charakterizoval situaci. Upozornil, že opatrný postoj Aliance podpořil Rusy: protože se Aliance neodvážila Gruzii přizvat, Rusové si troufli vpadnout svými tanky na území suverénního státu. Klausův postoj bere "jako komplikaci směrem k dalším zemím". I to je velmi diplomatické vyjádření. Otevřeně proruské stanovisko prezidenta republiky je v příkrém protikladu k základní prozápadní linii naší polistopadové politiky. Ta je samozřejmě založená na předpokladu, že s Ruskem budeme udržovat korektní vztahy. Ovšem každé extempore toho druhu, jaké předvedl Klaus, jen podporuje imperiální choutky Ruska. Teď, když se Rusové ekonomicky dostávají z nejhoršího propadu, budou chtít obnovit někdejší říši. Což okamžitě pochopili po jejich vpádu do Gruzie Poláci a s Američany se dohodli o protiraketové obraně.
Komunisté si dnes mohou gratulovat ke svému šachovému tahu, jímž znemožnili Švejnarovu volbu prezidentem republiky. Oni celkem přirozeně vidí největšího nepřítele svých ambicí vazbu na Západ. Není divu, že tleskají poslední Klausově extravaganci.
Energický postoj premiéra Topolánka přišel v pravý čas, právě tak jednoznačné postoje ministra zahraničí Schwarzenberga. Možná, že by našemu postoji ve světě pomohlo, kdyby parlament schválil zákon ve znění "Prezident Václav Klaus škodí českému státu." Což je, řečeno s Milošem Zemanem, bonmot. Ale moc se nad ním neusmívám.
Klaus není sám
Ukázalo se, že Václav Klaus není ve svém hodnocení gruzínské krize sám. Naprosto stejného názoru jsou Raul Castro a Hugo Chavez. Chvála Bohu!
Poslední Bémova podlost
Pavel Bém coby osvědčený vrtichvost přispěchal Klausovi na pomoc a podpořil ho. Vytváří mlžný dojem, že se Klaus ohradil proti "černobílému vidění konfliktu". Problém je v tom, že právě Klaus ho interpretuje černobíle: za vše může "fatální omyl" gruzínského prezidenta. Ruský vpád na území suverénního státu je podle něho v pořádku. Černobíle nebo rudě, hlavně jednostranně.
 |
JAK ŽIVOT JDE: Zase jednou hledání
Ještě štěstí, že nemáme (zatím ještě) v sobě zabudovaný palubní počítač, jak ho mají některá auta. Představte si, jaké by to bylo, kdybychom přesně věděli, kolik času jsme strávili, tedy zabili, hledáním toho či onoho. Nenávidím hledání a ze všech nenáviděných činností právě tuto dělám nejčastěji. Jistě by to byly hledací týdny, možná měsíce, kdyby se ty časové úseky spojily v jeden.
Včera jsem strávil hodně času hledáním nějaké mé fotky z roku 1968, tedy před čtyřiceti lety. Jelikož jsem pamětník, chtějí po mně vyprávění "jak to bylo v rádiu" v okupačním srpnu, a v BBC to chtěli s fotkou.
Kde tu fotku vzít?
Nakonec jsem ji našel, ale trvalo to skoro hoďku. Což je v tabulce mínusové, jak by si ji narýsoval Robinson.
Plusové je, že jsem kromě fotky našel spoustu jiných věcí. Například svoje maturitní vysvědčení a závěrečné vysvědčení z univerzity. Kolikrát to po mně chtěli a já to nemohl najít! Nejabsurdnější bylo, když jsem se na začátku sedmdesátých let chystal na životní dráhu a dělal jsem promítačské zkoušky a když zjistili, že mám doktorát, chtěli, abych jim ho doložil.
"Copak k promítání v kině musím mít doktorát?" divil jsem se.
"Nemusíte," zněla odpověď. "Ale když ho máte, musíte ho doložit."
Což, mimochodem, byla taková sladká tečka ke vzpomínkám na osmašedesátý rok, protože to spolu souvisí.
Našel jsem i moje vysvědčení z Institutu výtvarné fotografie. Co já jsem se ho nahledal! Taky ho po mně chtěli na ministerstvu, když jsme přihlašovali Rekvalifikační kurz profesinální fotografie pro náš IDIF. No a vida, už ho mám, díky hledání jedné fotky.
Má to stinnou stránku.
Teď sice mám ta vysvědčení, ale nepotřebuju je. Až je budu jednou potřebovat, sakra, kde já je najdu?
No a ta fotka, jak jsem tenkrát v roce 1968 vypadal, je zde: ohavně vlasatý fešák.