Sekera za čtvrt biliónu s prezidentským podpisem na topůrku
Převapený byl málokdo. Podle očekávání prezident Petr Pavel děravý rozpočet postavený na hausnumerech podepsal a zároveň dal najevo příkrý nesouhlas. Reakce byla taky standardní, pokroková média, jako Hospodářské noviny, zatleskala, kdežto zlobivá (například Lidovky) se zmiňují o klauniádě. Je to vzácná situace, kdy mají všichni pravdu. Klauniáda to bezesporu je, avšak dobře, že ji prezident ještě nezhoršil tím, že by rozpočet vrátil sněmovně, tudíž k novému hlasování, se stejným výsledkem.

Je to, jako kdyby měl dát souhlas s odjezdem rozbitého žebřiňáku na kolech s prasklými loukotěmi a vypadanými závlačkami, přičemž vozka je pevně rozhodnutý jet. Kdyby mu řekl „ne", vozka by práskl do tažného vola a káru rozjel.

Svoje rozhodnutí prezident oznámil – v duchu doby – na krátkém videu na sociálních sítích. V něm je zajímavá zmínka o odpovědnosti vlády za rozpočet a o slibu premiéra a ministra financí, že případné nedostatky dají do pořádku. Tedy, až upadne kolo a rozvalí se korba žebřiňáku, že zjednají nápravu. Nad tím se můžeme jen pousmát. Celá ta komedie má jediný skutečný význam. Zvýrazňuje nutnost politiky, na jakou země čeká a zatím není náznak ani ze strany vlády, ani opozice, že by se hned tak dočkala: odchod od balastu, odchod od politiky „pomáhání" a příklon k politice „usnadnění", politiky bourání bariér a rušení zbytečné agendy. Dobrovolně to nikdo neudělá, musí k tomu být donucen.

Například – a potřetí se vracím ke svému příkladu s žebřiňákem – až se ten chatrný povoz zhroutí.

Poznámka k situaci v Sýrii
Nic mi do ní není, a že se ozývám mě omlouvá jen to, že bezradní jsou i odborníci – specialisté. Vyprovokovaly mě ale poznámky komentátorů, že na Blízkém východě „nehraje Evropa žádnou roli". Míněna je tím Evropská unie.

Navrhuji vzít rozum do hrsti pohlédnout pravdě do očí. Evropská unie není stát a bohdá že nikdy nebude. Nemá žádnou armádu a bohdá se nebude snažit ji mít. Sestává ale z velkých států. Bývaly tak mocné, že jim podléhaly velké části světa, především Španělsko, Francie, Německo a Itálie. To jsou řádné státy se vším všudy a měly by uplatňovat svoji vůli diplomaticky a v případě nutnosti i vojensky. Není to impotence Evropské unie, ale těchto kdysi mocných států, že kupříkladu zásadní obchodní cesta z Asie do Evropy je narušena teroristickou bandou jakýchsi Hútíů. Proti nim zasahují ozbrojené síly USA a Británie, tedy nečlenských států EU. Letadla evropských „mocností" neodlepila kola od betonu, pokud toho jsou vůbec schopna. To je ta skutečná hanba dnešní doby.

Podvečerní chvíle klidu

Za okny se smráká, purpura na plotně voní (stará se o to Ljuba). Borovička ozdobená světelným řetězem pomrkává do okna. Ve vánočním rozpoložení si jdu vařit čas. Pejskové jsou vedle, Gari i Nora každá na svém křesílku. Podřimují.
Zapnu vařič. Přichází Nora.
„Nic z toho nebude, Noro," říkám jí vlídně. „Jenom si vařím čaj." Nora nedbá a mele se kolem mě. Omrzuje.
"Fakt si jdu jen uvařit čaj," opakuji, už naléhavěji.
Přichází Gari. Slyšela, že se v kuchyni něco děje a nerada by o něco přišla. Oznamuju jí, že si vařím čaj. Nedbá a mele se kolem mě. Omrzuje. Obě omrzují.
"Místo! Na místo! Koukejte mazat!" zařvu na ně. Neochotně se vracejí na svá křesílka.
Voda se už vaří, vánoční idyla může pokračovat.