Ústavní soud a volba pohlaví
Ústavní soud, zvaný mnohdy jako třetí komora parlamentu, vynesl přelomový rozsudek ve věci pohlavní identity. Jde o delikátní právní problém, začnu tedy citací nálezu soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy: „Podle Ústavního soudu jsou ovšem zákonné požadavky chirurgické přeměny pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce v přímém rozporu se základním právem trans lidí na ochranu jejich tělesné integrity a osobní autonomie, především proto, že porušují jejich lidskou důstojnost." Laik by řekl, že hlavní zájem ústavního soudu se týká práv občanů v souladu s ústavou. Nyní je zřejmé, že kromě občanů je tu kategorie „trans lidí", kteří zasluhují speciální ochranu tělesné integrity a důstojnosti".

Že to souvisí s politickým trendem rozlišovat fyzické pohlaví a tzv. gender je zřejmé: pohlaví je to, s čím se narodíme, kdežto gender, jak se stává normou, si volíme. Příroda přivede některé lidi na svět tak ustrojené, že jejich fyzické pohlaví je neurčité a je třeba v krajním případě i chirurgického zákroku. Nauka genderu jde dál, podle ní je pohlavní identita společenský konstrukt a věc volby. V tomto duchu rozhodnutí Ústavního soudu směřuje ke zrušení požadavku „kastrace", pokud jedinec volí jiné pohlaví, než mu naznačila příroda.

Otázka je, co bude dál. Jaké budou konkrétní praktické důsledky? Rozhodnutí lze číst i tak, že by debaty o manželství homosexuálů byly zbytečné, protože by stačilo, aby se jeden partner prohlásil za ženu, respektive muže v případě lesbického páru, a sňatku muže a ženy by nemělo nic bránit. Bude to tak? Bude sexuální deviant odsouzený za znásilnění zavřen do ženské věznice, až se prohlásí za ženu? Převálcují transženy chudáky přírodní ženy ve sportovních disciplínách?
Uvidíme.
Mohu jen konstatovat, že jako muž bych rád byl na pisoáru ve společnosti osob vybavených podobnými orgány jako mám já, jinak bych to cítil jako újmu tělesné integrity a důstojnosti. Nevím ale, zdali by se mě Ústavní soud zastal, pokud bych se k němu obrátil o ochranu.

Když leje

Jako že dneska, tedy v úterý, lilo pořádně. Proběhlo to klasicky. Ráno jsem otevřel dveře a Gari s Norou jen vystrčily nos. Do toho nejdem, prohlásily obě. Ale jdete, oponoval jsem. A šly.

Naštěstí nepršelo zas tak moc strašně. To se pozná podle toho, že se ke mně Nora přilepí a jde bokem proti noze a kouká na mě, abych s tím něco co nejrychleji udělal, že je to pořádná otrava a já že přece můžu všechno.
K tomu tedy nedošlo, po chvilce zdráhání se rozběhly a procházka pokračovala podle zavedených pravidel. Po návratu se jedna druhou suší jazykem, i to je součást rituálu. Gari vždycky zkouší, jestli nezapomenu ručníkem vyfrotýrovat nějakou nohu.
Nezapomenu, potvoro jedna.