Na olympiádu v županu
Není to župan, je to trenčkot, cosi jako kabát, původně určený pro kanónenfutr v zákopech franko-německé fronty 1914-1918. Internetové hlasování vychází při volbě hrůza – krása 84 : 13 ve prospěch hrůzy. To je ale normální reakce, nepamatuju, že by národ někdy propukl v jásot a zvolal „to je ono, to je vyjádření českého vkusu, světu klesne čelist, až toto uvidí". Odpor patří k věci a dovedl by to vysvětlit i psycholog začátečník. Olympijský výbor coby zadavatel a návrhářský salón coby tvůrce musí s takovou reakcí počítat. Vždy to bude volba mezi banalitou a extravagancí. Banalita vkusu převažuje (viz to je blbý, to se bude líbit), ale extravagance určuje směr a postupně se za ním vydají všichni, až extravagance přejde do standardu a posléze do banality. Takový je už běh světa.

Bylo by fajn, kdyby se návrh trenčkotu ujal a byl po olympiádě ke koupi a potkávali jsme ho na ulici: to ale taky hodně záleží na našich borcích obojího pohlaví, jak si v Paříži povedou. Budeme si přát výsledky co nejlepší a jim popřejeme návrat do vlasti v trenčkotech ozdobených medailemi.

Dopadlo to dobře

Jednou se to stát muselo, ale dopadlo to dobře. Vypovím popořádku. Večer jsem zavelel „vyčůrat a spát". Pejskové vyběhli před dům. Ljuba za mnou volala, že zrovna byli venku, já na to, že je třeba ctít rituály. Gari vběhla dovnitř, Nora ještě chvilku obejdovala, ale pak taky šla domů. Popadl jsem ji, odnesl do patra, načež jsem šel do sprchy a do pyžama a spát. Ljuba ještě něco dělala a když šla spát, já už byl v limbu, takže nerozsvítila, aby mě neprobudila.
Těsně před usnutím slyšela zvenku štěkot. Ano, byla to Gari. Jak mi proklouzla zpátky na zahradu, to je záhada. Ještě větší záhada je, že štěkala: pejskové, kdy někde takhle uvíznu, zpravila jen sedí a čekají, jak to dopadne.