Budeme slavit výročí konce války v Evropě
Na tom se shodnou všichni, 8. května 1945 válka v Evropě skončila a dál pokračovala v Pacifiku, kde ji ukončily atomové bomby, takže nemuselo dojít k dlouhým masakrům, při kterých odhady mrtvých jdou do miliónů. V Plzni oslavují americké osvobození, na východ od demarkační čáry je o s oslavami vachrlaté. Dějiny, to jsou fakta a jejich interpretace a ta se bude vždycky lišit dobově i podle osobního založení. Přepisování dějin jaksi k dějinám patří, jako příklad si připomeňme, co se u nás provádělo a provádí s husitstvím a Žižkou.

Jak se na to dívám? Bagatelizace role Rudé armády je směšná a hloupá zároveň. Zbavila nás německé okupace a ta byla doslova vražedná. Takže osvobození to bylo. Diskutovat lze, protože lze všechno. Co bylo potom? To je jiná otázka. Čtu, jak skupina morálních majáků žádá „vysvětlující tabulku" na pomník Edvarda Beneše. Za komunistický režim si ale můžeme sami: Rakušany taky Sověti dobyli a obsadili a Vídeň byla okupované město do roku 1955. Dokázali se jich zbavit. Proč jsme to neuskutečnili my? O tom ať bádají interpreti, pardon, historici. Faktem zůstává, že Sověti přišli a Němce porazili. U nás komunistickou diktaturu instalovali, také proto, že ve volbách KSČ dostala celostátně 37,9 %, kdežto v Rakousku komunisti dostali ve volbách v roce 1945 5,4 procent hlasů. To jsou fakta. Zachovali jsme se jako idioti a doplatili na to, jeďte se do Rakouska podívat, kde jsou oni a kde my. Tak to zůstane, ať vyhraje Fiala nebo Babiš. Taková je skutečnost, a čím hlasitější žvásty kolem jsou, tím jsou směšnější. Boření pomníků, to nám jde dobře.

Závěrem přidám vzpomínku ze začátku sedmdesátých let. Můj kamarád Vladimír Kovářík chystal svatbu. Chtěl se ženit ve Velharticích, protože tam na radnici měli mramorovou desku s poděkováním americké armádě za osvobození. Přijeli jsme do Velhartic a zaparkovali před radnicí zrovna ve chvíli, kdy kameníci sundavali děkovnou desku a chystali alternativní s protestem proti "americkému barbarskému bombardování Vietnamu".

Takové je Česko, bylo a bude.

Zmatek nad zmatek

V noci ze soboty na neděli jsme spali – pejskové a já – v přízemí, v obýváku. Ljuba byla na soustředění taiti a já musím šetřit záda. Nanosil jsem tedy dolů pelechy, jeden pro Gari, druhý pro Noru. Gari okamžitě vlezla Noře do toho jejího.
Koukej mazat, velel jsem. Ale vzpouzela se.
Respektuju její pelech, když je to nahoře v patře. Ale tady je to JINAK a co je moje rozhoduju já, tak bych mohl charakterizovat její postoj.

Já rozhoduju v patře i v přízemí, oponoval jsem a tak se i stalo, každá šla na ten svůj. Ale ksichty ze strany Gari byly, ne že by nebyly.