Ať si bylo, jak si bylo...
Ve středu v poledne vládní strany prosadí navýšení poplatků za rádio a televizi plus „daň z mobilů", prosadí tedy opatření, které silně podkope jejich pozici v nadcházejících volbách a pokud je prohrají, přispějí ke zničení úctyhodných a úspěšných institucí, jimiž ČT a ČRo jsou. Proč to musí být? Je někdo, kdo s tím souhlasí kromě navrhovatele, ministra kultury Baxy, který slíbil, že se poplatky zvyšovat nebudou? Asi jo. Nebo není? Je to jedno.

Berte úvodní odstavec jako rezignovaný povzdech glosátora, který bezmocně přihlíží, jak se neřízený žebřiňák řítí po hrbolaté cestě ke srázu. Co naděláte? Nic. Volby vyhraje Babiš, který ječí „zastavte zbrojení", přestože posílení obranyschopnosti je jediná cesta, jak se Green Dealu zbavit, protože s Green Dealem jako koulí na noze žádnou obranu nevybudujete. On ale nepřestane ječet, protože se to jeho voličkám důchodkyním líbí. Takže ječí ve sněmovně i teď, kdy v úterý píši tyto řádky… aniž by se kdo staral, co tam vlastně ječí. Vždyť je to taky jedno.

Pozitivní vize
Nicméně si připomeňme dávnou zásadu Jaroslava Haška, že ať si bylo, jak si bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Zatímco naši bolševici bok po boku s hajlujícími nacionalisty aplaudují americkému prezidentovi k líbánkám s Vladimirem Putinem, vzniká cosi jako koalice ochotných. Je to napříč Evropskou unií i mimo ni (je v ní Kanada a Británie a Norsko) a jsou zde náznaky, že by se mohlo podařit rozbít systém ochromujících eurounijních pout a uvolnit ruce obrannému průmyslu. Sledujme pozorně tento proces. Je pozitivní v mnoha ohledech, dokonce i z velmi obecného hlediska. Ukazuje se, že když je nutnost, státy se dokáží domluvit a postupovat k rozumně stanovenému cíli. Je dobře, že v té správné skupině států jsme.

Málo platné, karty se znovu rozdávají, svět se znovu parceluje a bylo by šílené, kdyby se Češi zase rozhodli blbě, jako to udělali v roce 1945 a 1948.

Náročný den

Ljuba se starala o vnoučky, jednoho vyzvedávala ve školce, druhého ze školy. Chtělo to jezdit autem sem a tam, život venkovský je život v pohybu. Týká se to i pejsků. Nějak se dělo, že ať to bylo v kteroukoli chvíli, vždycky byla buď Gari nebo Nora na ulici nebo na zahradě nebo na terase. Chvílemi jsem měl pocit, že náš barák má patnáctery dveře a všechny že jsou lítačky.

Dopadlo to dobře. Když vše končilo, došlo na počítání a počty souhlasily: vnoučkové dva, pejskové taky dva, já a Ljuba. Líp to dopadnout nemohlo.