Výročí, a s ním dva úkoly
V neděli je pětatřicet let… zkrátka Výročí s Velkým V. Ze všech stran se řine záplava mudrosloví na téma sametu a páteře a zklamání a toho či onoho. Však to najdete i v tomto vydání Neviditelného psa, ono se tomu nedá vyhnout.

Je ale dobré se podívat, co se děje kolem nás.

Rus pokračuje pokračuje ve svém úsilí sežrat Ukrajinu, sice hlemýždím tempem, ale pokračuje a počet nadšených fanoušků stoupá (i u nás). To na východě od nás.

Na západě od nás, v Amsterodamu, se odehrála varianta Křišťálové noci, obrovský protižidovský pogrom. V Paříži se podobné události snaží bránit tři tisíce policistů. Náš ministr zahraničí Jan Lipavský se odvážil vypravit se do Londýna a před lynčem fanatiků ho zachránili, až když ho protáhli nouzovým východem. To vše v rozmezí jednoho týdne.

Nemyslím si tedy, že je zrovna nejlepší čas na mudrování, co bylo nebo nebylo a mělo být jinak před pětatřiceti lety.

17. listopad ale zůstává jako milník. Dívejme se na něj tak či onak, je to symbolické datum, kdy šli od válu a jsou pryč. Nevrátí se, jako se nevrátí němečtí okupanti (taky slavíme 9. květen a mudrujeme, že vlastně to nebylo osvobození a mělo bejt 8. května - dibi Smrkovský nesabotoval pomoc Američanů, bylo by fšecko JYNAK a bolševik by si nepísk) a nevrátí se císařský místodržící a taky slavíme 28. říjen ( dyť je to svátek neexistujícího státu a bylo to NEZVLÁDNUTÉ a mohli jsme jít cestou švýcarské federace). Zkrátka, co bylo, se nevrátí. Je jalové se tím trápit a rozpatlávat to.

Před námi jsou dva úkoly.

Jeden bezprostřední, radostný. Užijme si sváteční neděli. Třeba ani na žádný 17. listopad s Velkým L nevzpomínejte. Já to udělám, protože jsem šťastný, že šli od válu a nic a nikdo mi ten pocit nedokáže pokazit. Má být hezké počasí, užijme si neděle. Máme krásnou zemi, jsme v bezpečí, svět nám může závidět!

Druhý úkol je dlouhodobý.

Nemudruje o statečnosti na Bílé hoře nebo při Mnichovu anebo v roce 1948. Čas pro statečnost je teď.

Přestaňme podceňovat hrozbu Ruska. Podporujme armádu, podporuje v tomto směru úsilí naší vlády. Kéž si i naše demokratická opozice, k níž počítám ANO, vezme příklad z Poláků, kteří vidí věci jasně: v obraně se nežertuje. Je třeba se posílit.

Totéž ale platí o druhém nebezpečí. Nepřipusťme Křišťálové noci na české půdě. Rodí se nový fašismus, nový fanatismus, nová smrtící ideologie. Nedělejme si iluze, že nás to mine. Je to zde také a je to smrtelně nebezpečné. Je třeba se tomu postavit.

Shrnu v předvečer výročí: statečnost se projevuje v okamžiku ohrožení. První krok je, uvědomit si, jaké nebezpečí hrozí a odkud jde. Události se ale valí tak rychle, že by mohly probudit i ty, dosud dřímající.

Gari je jako stát

Stát je tu od toho, že když něco uděláte, přijde a kus vám toho sebere. Odborně se tomu říká daně. S Garinou je to stejné.
Dnes večer jsem šel užírat do ledničky. Mám tam sejra ve tvaru „bloček" - nesnáším továrně nakrájené plátky. Dávám přednost bločku. Nožem si uříznu svůj proužek, aby Ljuba neviděla, že večer užírám z ledničky. Před Gari ale nic neutajím. Najednou tu je a vejrá mi na proužek.
Zbavím se jí jen tím, že ukousnu kousek, dám jí to, ona do zplivne a už běží do ložnice se zakutat do pelíšku.
Chová se jako finančák. Na rozdíl od finančáku je s ní legrace.