Slova byla, teď ještě činy
Donald Trump svým inauguračním projevem odpálil pořádnou petardu. Vymezil se proti většině témat prosazovaných progresivistickou levicí jak v USA, tak i v dalších státech Západu, zvláště pak v Evropě. Přestože znalci amerických reálií upozorňují, že leccos začalo už za předchozích prezidentů (sklony k izolacionismu, nátlak na Evropu aby více zbrojila apod.), každopádně jde o otočení o 180 stupňů.

Když jsem projev sledoval, ve vzpomínkách mi vytanuly dvě politické události, či spíš epochy, nešlo o jednu událost, nýbrž o jejich sled.

Takzvaná perestrojka v tehdejším Sovětském svazu, zahájená z popudu Michaila Gorbačova je jednou z těch událostí. Gorbačov chtěl SSSR modernizovat. Lokálním místodržitelům ruského impéria musely tenkrát jít bubliny od nosu, když viděli, co se děje v Moskvě. Jak asi bylo Husákovi a Jakešovi, když sledovali Gorbačovovo počínání! Představoval jsem si, jak se tvářila Ursula von der Leyen a další členové jejího dvora, když slyšeli, že Trump „ruší Green Deal" a „ruší cenzuru" a redukuje počet pohlaví na dvě! Ta paralela je zřejmá, a baví mě představa, že jsem moucha na stropě a mohu výraz von der Leyen sledovat.

To je zábavnější, potěšitelnější část mých reminiscencí.

Druhá je zapeklitá.

Po návratu z vojenské služby na podzim 1971 jsem našel doma výpověď z rozhlasu. Začala normalizace. Tehdy šlo také o zásadní změnu politického směřování, taky se „stáčelo kormidlo tankeru". Myslel jsem na to, když Trump sliboval, že zatočí s ministerstvem spravedlnosti. Není to jen tak, zatočit s institucemi. Za normalizace vyhodili Husák a jeho lidé 350 tisíc lidí z práce. Ale nešlo to najednou. Trvalo to deset let, než se podařilo vyhodit poslední slušné lidi z vedoucích pozic a nahradit je poslušnými nýmandy. V armádě to bylo podobné. Měl jsem tenkrát smůlu a na vojenské cvičení mě povolávali každé dva roky. Pozoroval jsem postupný úpadek armády – i to se táhlo dlouhé roky, než se dosáhlo naprostého dna, kdy na velitelských funkcích byli jen pologramotní debilové. A to měli komunisté sakra volnější ruku, než má kdokoli v demokratickém státě. Nepochybuji, že také americké instituce jsou zabetonované, vnitřně provázané. Kdo v nich je zahnízděný? Samozřejmě absolventi vysokých škol, lidé s pokrokovou minulostí, jistě mají mnozí z nich palestinskou šálu na památku doma ve skříni. Nevzdají se na první dobrou, neodejdou po Trumpově projevu. Kam by šli? Nic nedovedou.

Změna politiky nenastane tím, že lidé začnou dělat jinou politiku. Změna začne tím, že místo jedněch přijde někdo jiný – to je třeba mít na paměti, když voláme po „změně evropské politiky". Kolik lidí by „Doník" musel nechat vyhodit, aby se USA změnily? Jak je vyhodí? Kde vezme náhradu? To se ptám na základě svého prožitku politických změn. Ostatně, do nich patří i převrat 1989: copak se z Československa a později Česka stal normální stát? Socialistická mršina s demokratickým nátěrem je tu dodnes.

Odběhl jsem od tématu, od avizované změny americké politiky. Návrat k rozumu je něco, co bych si přál a jestli se to v Americe povede, mohlo by to mít pozitivní dopad také na politiku států Evropy. Nepůjde to ale snadno a už vůbec ne rychle.

Uteče? Neuteče. Uteče!

Jdeme v poledne na procházku. Hnd za druhým rohem ulice vede z jedné strany podél domů, z druhé ji vroubí křoviny a něco jako močál a pak je pole. Tam Gari s Norou odbíhají v první fázi procházky.
Dorazili jsme do těch mí a koukám – Gari stojí a zírá. To je nenormální. Obvykle buď někam letí jako pošuk anebo čmuchá k zemi. Nestojí a nezírá. Až teď.
Jdu se podívat a půl metru od ní sedí a zírá kocour. Pořádný, černobílý. Koukají na sebe.
Volám na Gari, ať jde ke mně. Od kocoura se nedá čekat nic dobrého a jeho drápky jsou tuze ostrá, taky jsme mívali doma kočku a vám, o co jde. Najednou sebou kocour švihnul mihnul a už oběhl křoví a zaběhl pod auto. Dopadlo to všechno dobře. Gari s Norou chvilku vartovaly u auta, pak kocour sebou podruhé švihnul mihnul a vyletěl na plot a byl ten tam. Gari s Norou odcházely s čumáky v nepoškrábaném stavu. Kocour spokojen, Gari s Norou spokojeny, co víc si přát?