Omyl prezidenta Trumpa
Před užaslýma očima celého světa sjel prezident Donald Trump ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Za účasti novinářů před kamerami ho vyplísnil jak malého kluka za to, že „nemá žádné karty v ruce" a nechce přistoupit na… v podstatě kapitulaci. Skončilo to scénkou, která se těžko dá vykládat jinak, než že Trump z Bílého domu Zelenského vyhodil. Bylo to opravdu ošklivé na pohled a na poslech. Těžko se ubránit myšlence, že takto nějak jednal Adolf Hitler s Emilem Háchou… až na to, že Zelenskyj se choval jinak než Hácha.

Ten omyl Donalda Trumpa je zásadní. Není totiž pravda, že Zelenskyj nemá žádné karty v ruce. Má totiž vůli bojovat. Paralely tedy selhávají. Samozřejmě že kromě Hitlera myslíme na Mnichov. Jenže Ukrajina bojuje. Rusko sice takzvaně vítězí, ale málo, za strašlivou cenu lidských a samozřejmě i ekonomických ztrát. Ukrajina se bude dál bránit, i kdyby ji nakonec opustili naprosto všichni a zůstala v boji sama.

Těžko odhadovat, co bude dál. Po vyhazovu Zelenského se před novináři objevil jeden ze senátorů, pochválil Trumpa, řekl že Zelenského třeba vyměnit a zmizel. Trumpův výlev přesáhl hranice jeho obvyklých eskapád. Otázka jeho příčetnosti je na pořadu dne a musí to trápit vůdce států svobodného světa. Nicméně pořád je tu možnost, že nějaká jednání v nějakém formátu i za účasti USA budou pokračovat. Stanovisko musí zaujmout i evropské státy. Zajímavá je účast Británie v celé krizi: ačkoli už není členem EU, jaksi přirozeně se hlásí ke společnému evropskému osudu. To je dobře. Další kolo jednání má být v Londýně i s českou účastí. Výstupy bude celá zainteresovaná část světa (= malý segment :-) ) pozorně sledovat.

O nemístnosti srovnávání s Mnichovem jsem se už zmínil. Mluví se i o korejském řešení, ale tady je třeba připomenout, že v tříleté válce 1950 – 1953 se střetli Číňané a Američané a že Spojené státy po uzavření příměří garantovaly a dodnes garantují nedotknutelnost Korejské republiky. USA zde drží skoro třicet tisíc mužů a Camp Humphreys v Pyeongtaeku je největší americká vojenská základna ve světě. Kdybychom takovou měli u nás v Česku, hleděl bych směrem k východu s lehkým úsměvem ve tváři s nohama na stole a doutníčkem mezi prsty. Tolik tedy ke korejské paralele.

Také jednání o Vietnamské válce bylo složité a vyvrcholilo v roce 1973 podepsáním Pařížských dohod. Nicméně i zde srovnání kulhá. Hlavní tíži bojů s jihovietnamským Vietcongem a severovietnamskou armádou nesli Američané. Žádné velké střetnutí neprohráli. Jihovietnamská armáda podávala neuspokojivé výkony. Tzv. vietnamizace, aby se jižní Vietnamci bránili sami, neuspěla.Skončilo to pádem Saigonu a vítězstvím komunistů: ale pozor, střetnutí bylo z vietnamské strany vnímáno jako národní a Američané (jako před nimi Francouzi) byli cizinci, nositelé podivných ideových konstrukcí, jako je demokracie, svoboda a právní stát.

Situace Ukrajiny ve střetu s Ruskem je tedy absolutně a ve všech ohledech odlišná. Velmi realisticky ji vystihl finský premiér Alexander Stubb v projevu v Kyjevě. Jediná rozumná paralela je totiž ve srovnání s oběma finskými válkami. V listopadu 1939 nás Rusko zcela nevyprovokovaně napadlo. Vedli jsme s ním dvě existenční války. První z nich byla Zimní válka, ve které jsme byli 105 dní schopni udržet frontu, pokračovací válka trvala skoro 1100 dní a přišli jsme v ní o menší část území. A to je to, čím si právě teď procházíš ty, řekl přímo Zelenskému. Je potřeba vyvinout maximální tlak na Rusko, včetně sankcí, včetně využití zmrazených aktiv, a samozřejmě včetně pokračování vojenské podpory pro Ukrajinu, pokračoval v náčrtu toho, jak má další proces pokračovat. Jak probíhá a jak dlouho potrvá, nevíme. Dělat závěry z podružností a zkreslených pseudoinformací je zbytečné. Chcimírovství ničemu nepomáhá stejně jako vize dobytí Krymu a Putina v cele v Haagu. Realitu prosadí teprve čas a bohužel, měří se litry, spíš hektolitry prolité krve.

Je to blbý

Ljuba i já jsme chytili vira. Nejspíš jeden od druhého, na výsledku to nemá vliv. Co je to platné, s pejsky se chodit musí. Chodím s nimi já, holt já jsem člověk píšící a z mého psaní nepoznáte, že chrchlám a sípu. Jenže Ljuba se holt živí tím, že nesípá a nechrchlá. Musíme to nějak přečkat. Zatím se to vždycky povedlo, i když, chvála bohu, zas tak moc často nás tyhle věci nepostihují.