Před osmdesáti lety skončila válka v Evropě
Jistě jste si všimli, jak obrovskou pozornost vyvolává Druhá světová války. Podívejte se na program televizních kanálů a je velká pravděpodobnost, že najdete dokument nebo hraný film. Texty najdete v médiích. Dospělí lidé si hrají na vojáky bojujících stran. Drobné připomenutí – nedávno na Točné vzlétl renovovaný Hurricane za obrovského nadšení veřejnosti.

Proč to tak je?

Odpověď si najde každý svoji, zde je moje: na rozdíl od všech předchozích, současných a bohužel budoucích válek Druhou světovou vnímáme jako drama s jasným koncem, ve kterém jednoznačně definované zlo bylo poraženo. Hitler se zastřelil, aspoň někteří jeho nohsledi oběšeni, japonský militarismus ukončen dvěma výbuchy atomových bomb. A co víc, nastal neslýchaně rychlý rozvoj v celém Japonsku a v té části Německa, které mělo to štěstí, že ho dobyly síly demokratických států.

Opakuji, že žádná jiná válka takto definována nebyla. O První světové (je to zlom ve vývoji evropské civilizace, od ní následuje už jen nezadržitelný pád) se historici dodnes hádají, kdo vlastně ji zavinil a proč vznikla. Čím dále do minulosti se vracíme, tím jsou kontury nejasné. Kdo dnes ví kromě historiků, s kým, kde a proč bojoval v sedmileté válce? Koho zajímá Krymská válka, třebaže aktuální Ukrajinská válka je téměř jako přes kopírák? Mlhy a nejistoty, jen historici se tváří že vědí, ale veřejnost je lhostejná.

Jen příběh Druhé světové tu je a láká nás jako lampa mouchu. Prožíváme ji. Ztotožňujeme se s ní. Promítáme svoje aktuální názory a postoje do interpretace Druhé světové. Projevuje se to i v našem hodnocení takzvaného osvobození. Že by snad každý měl pravdu? O pravdu tady nejde, jen o postoj. A vyjadřuje ho, jak umí.

Zvlášť akutní je to dnes, v den, kdy se před osmdesáti lety podepsal mír na evropském bojišti.

Zachovejme pietu. Pořád ještě žijí lidé, kteří byli účastníky. Promítali záběry z pláže Omaha v Normandii, kam přiváděli stoleté stařečky, aby hodili růži do písku… ve kterém už nezbyla ani molekula z krve jejich kamarádů. Mějme úctu ke všem padlým, ať to jsou Rusové, Ukrajinci, Poláci, Rumuni. Úctu k umučeným vězňům z koncentráků. Mnozí bohužel zemřeli i po datu 8. května. Ale tak to je, válka totiž není žádné drama, jakkoli tu Druhou světovou tak vnímáme. Je to tragédie. Dojít k ní nemělo a když už se to stalo, chválabohu, že to skončilo.

Před osmdesáti lety.

Domina

Potkáváme dvě bázlivé fenky, nezávisle na sobě, buď jednu, nebo druhou, velmi občas. Z nějakých důvodů se bojí Nory. Zalehnou, krčí se a já pak musím na Noru být přísný, aby na ně nedělala hrdinu. Přitom sama je poserka a však jsem tu nedávno psal, jak obloukem obcházela buldočka, který se taky bál.

Ale že se před ní položil na záda vlčák, to je fakt unikum. Třeba si myslí, že Nora je domina. Jak ho to napadlo? Nechápu. Ale nevadí. Nemusím přece všemi rozumět.