Bláznivý kolotoč kolem jednoho mailu
O Babišově mailu jsem tu psal už v úterý v článku o podstatném a nepodstatném. Nemám co na pojetí měnit, až na to, že se situace poněkud změnila. Z rozčileného povyku v médiích a na sítích se stala politická aféra a příští úterý se sejde poslanecká sněmovna, aby kauzu projednala.

Můžeme se těšit na den plný absolutně nepodstatných žvástů. Aby to nevypadalo tak směšně (mimořádná schůze sněmovny kvůli ulítlému mailu), bude to mít název „Bezpečnostní hrozby pro Českou republiku". Skloubení mailu s bezpečnostní hrozbou bude vyžadovat slovní ekvilibristiku, kterou ocení příznivci vládní koalice, kdežto odpůrci se mu vysmějí. Tane mi na mysli rčení z židovských anekdot „pane Kohn, vaše starosti na moji hlavu"! V úterý jsem jako podstatnou věc citoval stavebního řízení: přijetí je nařízeno zákonem a je zřejmé, že do léta to Bartoš nestihne. Hrozí malér – když to trochu přeženu – biblických rozměrů, protože ve státě řízené právním purismem hrozí, že se stavebnictví prostě zastaví: to je problém, tady se ukazuje výkon, tady má politická reprezentace předvést výsledky. Jestlipak se po prázdninách sejde sněmovna na mimořádné schůzi, aby projednala, proč Bartošovi Piráti nebyli schopni slíbenou a očekávanou digitalizaci uskutečnit?

Sněmovna se raději bude zabývat nesmyslem, který je soudnému člověku k smíchu. Všechno je v téhle věci k smíchu. Chystané jednání sněmovny i ten mail, který se mimoděk dostal do ruky práskačovi, který nelenil a nechal ho zveřejnit. Posmívat se Babišovi za záměnu adresáře může ten, komu se to nikdy nestalo. Já to nejsem.

Ostatně soudím, že chcimírovská Babišova rétorika je bezpečnostní hrozba České republiky. Ale s tím žádná mimořádná schůze parlamentu nic neudělá. K slovenskému modelu se zvolna suneme a jak to tak vypadá, těžko tomu procesu zabránit.

Není ucho jako ucho

Gari i Nora mají visací uši, jako všichni ohaři. Cetl jsem, že je to důsledek záměrného šlechtění, aby pejskové vypadali příjemněji, spousta psích plemen má visací uši. Nic proti tomu. Nezdá se mi, že by kvůli tomu hůř slyšeli. Když nereagují, tak to nebývá kvůli tomu, že neslyší, ale protože jsou to paličáci.

Gari velmi často běhá s ohrnutým uchem. Je to srandovní, asi jako když si dáte kapsu naruby. Říkám jí – máš ohrnuté ucho, to se nestydí, takhle běhat?
Nestydí. A není to proto, že mě neslyšela.