Aféra kolem pořadu 168 hodin
Na pondělí mimořádné schůzi Rady ČT vysvětloval generální ředitel ČT Jan Souček důvody, proč zrušil pořad 168 hodin. Ona celá ta aféra vyvolává vzpomínku na stařičký židovský vtip o tom, jak Kohn načapal svoji ženu s Roubíčkem na kanapi a vyhodil kanape. Jako celoživotní nedivák jakékoli televize se nemůžu k věci vyjadřovat jinak, než udiveně. Ať je ČT veřejnoprávní nebo neveřejnoprávní, je to médium, má svoji strukturu a tým zaměstnanců. Dovedete si představit jiné médium, které by se ocitlo v centru pozornosti veřejnosti kvůli tomu, že dva zaměstnanci mezi sebou rozpoutali cosi jako válku Roseových?

Je to dáno tím, že ČT je vnímaná jako „něco víc než medium". Je to instituce. Skoro by si zasloužila změnu ústavy. Stanovilo by se, že náš demokratický systém stojí na moci výkonné, zákonodárné, soudní a ČT. Takzvané „Kavky" jsou pořád ještě ve stínu tzv. televizní krize z přelomu 2000 a 20001. Tehdy zaměstnanci diktovali., kdo smí a kdo nesmí být ředitelem teevize a kdo má vést zpravodajství (šlo o Janu Bobošíkovou) a podpořili je i tehdejší někteří poslanci a senátoři spacákovou okupací. Kdo by dnes zalehl na matrace (termín z Puzzova románu Kmotr), kdyby Rada chtěla odvolat pana generálního? Otázka je to čistě akademická a načrtnutá situace nereálná. Jan Souček má dnes mnohem pevnější pozici než před 24 lety Jiří Hodač a dnešní kádr televizních pracovníků už taky není ten revoluční monolit. Doba se změnila v mnoha ohledech.

Ten nejdůležitější? Váha tradičních médií klesá a spolu s nimi i váha ČT. Tudíž „Česká" sice nadále zůstává institucí, ale hodně omšelou. Proto je absurdní, že právě v téhle době vláda na sílu prosazuje chabě maskovanou televizní daň z mobilů, aby udržela při životě chřadnoucí relikt minulosti. Součkovo vystoupení před Radou ČT vyvolalo pozornost hlavně proto, že v pondělí nebylo o čem psát a vysílat kromě toho, že v neděli hodně pršelo. Radní tvrdě a kategoricky se vší nekompromisní důrazností uložili řediteli, aby jim řekl, čím bude pořad 168 nahrazen. Další kapitola televizního dramatu vplynula do historie.

Není pes jako pes

Gari se drží uvnitř, Nora je pes outdoorový. Jdu ven něco dělat, mám u plotu za garáží něco jako ponk. Můžu tam řezat a vrtat a bouchat a jsem si při tom jist, že Nora leží opodál a pozoruje mě. Stejně tak jsem si jist, že je Gari v obýváku na svém křesílku.

Venku ale je Gari průzkumník a Nora se mě drží. Prostě: Gari se na řemeslo nehodí.
Po těch deseti letech života s ní bych se tomu měl pomalu přestat divit.