Co všechno stát neumí
Čtu ve zpravodajství ČTK, že Praha bude více kontrolovat, zda auta nejezdí bez filtru pevných částic. Blesklo mi hlavou že historicky vůbec první příspěvek do mého Neviditelného psa napsal v roce 1996 lety Čechoaustralan George Švehla. Článek se jmenoval Staré bomby smrdí. V australské angličtině znamená stará bomba asi to, co u nás stará šunka. Je to ojeté auto v bídném technickém stavu. George tam tenkrát psal, že podle zjištění policie se 20 % nejhorších aut stará o 80 % výfukového smradu v Austrálii. Utkvělo mi to v paměti jednak proto, že to byl první článek od jiného autora než ode mne, jednak proto, že je to v Austrálii nemlich stejné jako u nás.

Nejen to.

Na Georgeův článek o bombách jsem si vzpomněl před pěti lety. Zmínil jsem se o něm ve svém pravidelném pondělním povídání pro ČR Plus v souvislosti s jakýmsi přístrojem, který si prý – před pěti lety – obstaral Středočeský kraj. Tím pádem se ze Středočeského kraje stane oáza průzračného vzduchu, jaký je nad tou studánkou, kde nejhlubší je les. Třeba to tak bude. Ale moc na to nevěřím, psal jsem před pěti lety ironicky. Byla to oprávněná ironie. Nic se nestalo a opět každou chvíli dojedu auto, a zdaleka to není nějaká vykopávka čili bomba z roku raz dva. Je to auto vcelku nového ročníku a z výfuku mu hulí černý dým.

Kvůli čistému vzduchu se podařilo zničit automobilový průmysl, čeká nás brutální zdražení všeho vinou nové vlny Green Dealu (schváleno oblíbenou dvojkou Babiš Fiala, jeden po druhém), a stát se jen ohání jakýmisi přístroji a není schopen zasáhnout proti očividným a nezpochybnitelným znečišťovatelům?

Už jsme si zvykli, že stát neumí stavět silnice a učit děti a doručovat poštu. Že ale neumí ani buzerovat, to mi fakt nejde do hlavy.

Je to síla

Na konci léta se hnojí pole. Každý ví, o co jde, nemusím vysvětlovat. Pejskové to milují, pole je taky blažené, jak by nebylo, když ho hodní lidé tak pěkně krmí! Že to některým jedincům (jako jsem já) jaksi nevoní, to je naprosto nepodstatné.

Je to cítit na polní cestě. Samozřejmě to zavání i do lesa. Jdeme dál, odér nepolevuje. Říkám si, že i to patří k podzimu. Pak jsme se vrátili domů. Cítil jsem to pořád.

Zavřel jsem okno. Nic se nezměnilo. Napadlo mě, že se ve Zvoli používají jakási nanohnojiva speciálního molekulárního složení, které projde kolem rámů utěsněných okem Velux.

Vysvětlení je ale mnohem prostší. Garina si vzala vzorky na zádech. Asi půl kila.