Okamura by měl jít s pravdou ven
Jednací maraton o korespondenční volbě byl na víkend přerušen a bude pokračovat v úterý. Do té doby se budeme bavit o tom, do jaké míry je návrh korektně podán (je podán jako poslanecký, nikoli vládní návrh a proto obešel nezbytnou proceduru – hodně to připomíná pokoutní prosazení úpravy penzí v režimu legislativní nouze, o čemž teď jedná Ústavní soud). Taky zdali je šitý na míru současné koalici, jelikož výzkumy ukazují, že zahraniční Češi nemají strany nynější opozice v lásce. A taky o tom, že se o korespondenční volbě marně jedná už dvacet let a původně ji schvaloval i Babiš a je absolutně nutné ji schválit teď, kdy preference součtu vládních stran jen o jedno procento předčí preference Babišova ANO.

Ale velkou část publika zajímá zásadní politická otázka: jak mohl Tomio Okamura řečnit deset hodin, aniž si odskočil na malou? Kolují rozmanité teorie. Trubička a někde nádobka, podobně to mají kosmonauti, jak to mají kosmonatky ani nechci vědět, ale nějak to zařízeno je. Možná ale, že to Okamura dělá jako to podle legendy dělával Tazio Nuvolari, skvělý italský automobilový závodník, který se při dálkových závodech nerozpakoval a pouštěl to do kalhot. Zlí jazykové tvrdí, že podlaha pod pultíkem po Okamurově projevu lepí. Je ale možné, že Okamura po předcích zdědil některé vlastnosti bájných ninžů, přičemž absolutní ovládání životních funkcí do ninjutsu nezbytně patří.

Otázek mnoho, dohady drásají veřejnost, důvěra ve společenskou soudržnost se viklá. Proto je třeba vznést zásadní výzvu:

ŘEKNI, OKAMURO: MOČIL JSI NEBO NEMOČIL?

To je neštěstí

Sedím takhle u stolu a píšu úvodník do Psa, když najednou odvedle divné zvuky a pak přišla Gari, celá nešťastná. Přes židli visel její zimní kabátek a čert ví, co s ním dělala, ale stalo se, že si ho jaksi navlékla na hlavu a nevěděla, jak si ho sundat.
Kéž by každá nehoda šla tak snadno napravit.
Což mi připomněla, jak kdysi dáno taky takhle za mnou přišla tehdy ještě Iriska, předchůdkyně Gari a Nory. Přišla a na krku jí visel můj foťák. Ležel původně na stole a řemen čuměl dolů a ona chudák…
Přežili oba, ona i foťák. I já to leknutí.