Chyba s hrozivými důsledky
Tři evropské země, z toho dvě členské státy EU, oznámily, že 28. května uznají palestinskou státnost. Je to ještě větší nehoráznost než čerstvé rozhodnutí hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu Karima Khana požádat soud o zatykače – jaksi jedním dechem – na strůjce bestiálních vražd Hamásu, tak i na premiéra napadené země a další její činovníky, kteří se snaží džihádistický gang Hamás zničit. Ohradily se proti tomu četné státy svobodného světa, okamžitě reagoval i náš premiér Petr Fiala a Netanjahuovi vyjádřil plnou podporu. Co udělá svobodný svět teď?

Jistě se k věci vyjádří právníci, jak je možno uznat státnost doslova entitě, která má dvě části. Jedna je vedená Hamásem, čistě zločineckou organizací financovanou ze zahraničí, bohužel i Evropskou unií. Pásmo Gazy ovládá Hamás poté, co povraždil předáky palestinské samosprávy, zvolené Palestinci ve volbách. Druhá část entity je – geograficky – na území, které do šestidenní války v roce 1967 náleželo Jordánsku. Pokud tedy hovoříme o „okupovaných územích", pak je to okupované území jordánské. S ohledem na historickou realitu je to dnes už jen hra se slovy. Palestinský problém lze trvale řešit jen konsensem všech zúčastněných, přičemž zásadní hlas musí vzejít ze strany arabských států: ty totiž současnou situaci zavinily, když odmítly rezoluci z roku 1947, po své porážce nastavily nehumánní politiku „uprchlíků na věčné časy" a dodnes mnohé štvou potomky někdejších uprchlíků do sebevražedných akcí. Uznání palestinské státnosti je přilití napalmu do nebezpečně hořícího ohně.

K tomu dvě poznámky.
Ta vedlejší: tady je vidět, jak iluzivní je představa „společné evropské zahraniční politiky". Na tomto poli nemáme s levičáckým Španělskem a věčně kverulujícím Irskem mnoho společného.

Podstatná je ale geopolitická dimenze téhle chyby. V Moskvě musela vyvolat bouři potlesku. Strůjci sadistické vraždy 1200 nevinných lidí si nemohli myslet, že jejich zločin jim přinese takový úspěch. Evropa je dále oslabena až k hranici paralýzy – za situace, kdy je obklopena nenávistnou světovou komunitou takzvaných rozvojových států. Ta dychtivě číhá na každý projev slabosti. A zaslepenci z různých stran politického spektra usilovně jako bobři pracují na ohryzání evropského kmene. Progresivističtí idealisté, kteří nechápou, že podporují to nejtemnější co se v blízkovýchodním regionu zrodilo i národovečtí konzervativci. Ti zase vítají ruský postup na Ukrajině… a Andrej Babiš zakládá předvolební kampaň na tom, že sabotuje českou zbrojní iniciativu. To vše pod heslem vlastenectví: komu bohové chtějí nejvíc ublížit, raní ho slepotou.

Uznání palestinského státu je potvrzení, že vražda se vyplácí, takže se těšme na další 11. září a 7. říjny. Co se bude v ulicích západních multikulti měst 28. května dít, si ani nechci představovat.

Psí slovo platí

Na procházce s Gari a Norou jsem byl ráno, potom v poledne a ještě jednou později odpoledne. To byla procházka obzvlášť pamětihodná, protože jsme drobet hodně zmokli – byl to takový ten déšť, jako kdyby na vás někdo vylil kýbl.

Večer se Ljuba vrátila z práce a divila se, že jsem nebyl s pejsky.
"Byli jsme, dokonce třikrát. Navíc jsme zmokli."
"Oni ale říkají, že nebyli vůbec."
Při tom zůstalo. Psí slovo platí. Ljuba tedy šla s pejsky ven a já zasedl ke klávesnici, abych si vám postěžoval.