Současný stav taškařice s výhledem do budoucna
Kolečkem sezení u prezidenta pokračuje výjev, zvaný vládní krize. Označení je to značně přemrštěné. Vládě nehrozí vyslovení nedůvěry, protože má v dolní sněmovně většinu i po eventuálním (pravděpodobném) odchodu Pirátů do opozice. Mimochodem, i v těchto dnech je STAN vytýkána zrada při volbách, jelikož voliči kroužkováním způsobili, že Piráti získali jen čtyři křesla: to voliči Pirátů nevěděli, že existuje cosi jako kroužkování? Vždyť je to jedna z mála zábav, při jinak až tuze důstojné proceduře voleb, a mohli se tím pobavit i ajťáci v přestávkách mezi kradením filmů z internetu.

Pondělní tiskovky už neměly zdaleka tu šťávu, jako když Bartoš oznamoval, že se stal obětí velkých kluků z ODS a oligarchicko- mediálního komplexu. Bitva na křivé nože přešla do stylu kravaťácké korektnosti. Kdo nechce přijít o zábavu, ten ať sleduje komentáře v médiích.

V době, kdy Ivan Bartoš ještě úpěl pod lavinou urgencí a výzev, kdy to začne fungovat a sypal ze sebe jeden termín za druhým, heslo znělo „aspoň to zkusil". Říká se tomu narativ, dříve by to byla báchorka. V kostce vypadá asi takto: nikdo před Ivanem Bartošem si nevšiml, že stavební řízení je u nás šíleně složité a schvalování dlouho trvá a je absolutně netransparentní. Vše se vleklo v zavedených kolejích. Pak přišel Bartoš (fanfára) a… zkusil to (ještě větší fanfára)! Za to je třeba mu vyslovit uznání.

Teď uslyšíme jinou píseň. Bartošovo reformované stavební řízení se probíralo z dětských nemocí, šlapalo čím dál líp, až přišli velcí kluci z ODS a zamázli mu projekt, rozšlapali růži dřív, než se mohla rozvinout do plné krásy. Ono by to bývalo fungovalo, zbýval týden expertní práce, jenže, bohužel, dýka do zad to překazila.

To není jediný zábavný moment na celé věci.
Po Bartošovi převezme rezort STAN. Je to jako když někdo umře a do uvolněného bytu se nastěhují příbuzní. O digitální reformu stavebního řízení se ale postará Martin Kupka, velký kluk z ODS. Takže někdo umřel, v bytě zůstal bordel, ale uklízet bordel po zesnulém nebude ten, kdo ho převzal, ale někdo jiný. Je to legrační, ale z hlediska soudržnosti demokratického bloku pochopitelné.

Piráty držené ministerstvo zahraničí, jak se zdá, zůstane bez otřesu a budoucí nestraník Lipavský doslouží termín – včera jsme tu psali, proč si myslíme, že je to dobře. Co ale s postem ministra pro legislativu, s tímto ministerstvem – neministerstvem, zřízeným proto, aby se Piráti s čtyřmi křesle v parlamentu cítili dobře? Logické by bylo ho zrušit. Jak to říkal soudruh Stalin: není člověk, není problém. Takže: není Pirát, není ministerstvo. Ale ministerstvo je pašalík, a když už je na světě… Uvidíme, jak to dopadne.

Závěrem k celé taškařici, pro změnu vážně. Hodně se v těchto dnech mluví, co by vláda měla nebo neměla. Petr Fiala ujišťuje, že to má precizně rozmyšlené. Měl to mít precizně rozmyšlené po osmi letech v opozici, tedy před převzetím odpovědnosti. Nestalo se a proto vše vypadá tak, jak vypadá. Rok je ale před námi.

Jedno je zřejmé: konkrétní, jasná, ostře sledovaná výzva je rozvrtané stavební řízení. Že by se rozběhlo do konce roku je vyprávěnka s pohádek ovčí babičky. Je tu čas na výmluvy na Bartošovo diletanství. Čas ale není není nekonečný. Rozběhnout se to musí s rozběhem předvolební kampaně. Úkol je tedy jasný, včetně termínu. Pokud bude splněn, Petr Fiala s kluky s ODS, s batohem naloženým TOP 09 a lidovci, s kotníky okopanými od STAN, bude mít šanci ve volbách uspět.

Jinak má před sebou vidinu opozice, ve které bude zbědovaným klukům z ODS šéfovat někdo jiný.

Ljuba míní, Nora mění

Já měl něco ve městě, Ljuba měla něco ve městě. Dohodli jsme se, že pejsky vezme na procházku číslo tři ona, vyjde ji to na šestou. Já se vrátil domů dřív, už v půl páté. Dohoda to byla perfektní, načasovaná, dnes bychom řekli natajmovaná. Usedl jsem ke stolu jako ten hospodář, co se vrátí z pole a role a těžkou rukou zvedl iPhone, abych si přečetl, kdo a na jaké tiskové konferenci koho urazil.

Do ruky mi po chvíli vrazil mokrý čumák. Gari. Pak nastoupila z druhé strany Nora. Samozřejmě jsem věděl, o co jde. Jenže byly dvě a měly pravdu: na večerní procházku se chodí v pět!
Ještě štěstí, že Ljuba není ani moje, ani jejich maminka. Porušilo by se pravidlo, že má vždycky pravdu. A potvrdilo se pravidlo, že se chodí v pět.