Za nezájmu veřejnosti
Francouzský dramatik a filosof Jean Paul Sartre napsal divadelní hru S vyloučením veřejnosti. V poslanecké sněmovně se odehrála varianta, mohla by se jmenovat Za nezájmu veřejnosti. Vládní koalice odvrátila útok opozice, namířený na předsedkyni sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou. Jak jsem tu psal v glose Ať se přihlásí, koho to baví, můžeme jen děsit příštích týdnů a měsíců věnovaných tahanicím uprostřed skleněného zámku, odříznutého od reality a každodenních lidských starostí. Obě strany se ohánějí obranou demokracie a vzájemně si vyčítají, která z nich demokracii více poškozuje. Přitom Markéta Pekarová Adamová nikoho nezajímá, stejně jako strana TOP 09 nikoho nezajímá. Je naprosto zbytečné se Markétou Pekarovou Adamovou zabývat. Možná vede schůze sněmovny hodnotovým způsobem, ale kdo by se o to staral? Současné parlamenty historicky vznikly jako kolegia, jednající o rozpočtech. Stálo zato jejich počínání sledovat. Za Babišovy vlády se ale pod záminkou covidu rozpočet vymkl kontrole. Schodky překonaly hranici lidské představitelnosti a tudíž také unikly ze sféru zájmu. Tak se stalo, že Petr Fiala vydává rozpočet se schodkem 240 miliard za příklad rozpočtové odpovědnosti a náměstí nejsou plná demonstrantů. Je to za horizontem zájmu. Jen poslední hrstka specialistů s napětím sleduje, zdali prezident podepíše rozpočet založený na hausnumerech a účetním kejklířství. Podepíše? Dobře. Nepodepíše? Taky dobře, je to jedno. Za takových okolností jsou patetické parlamentní řeči o obraně demokracie jen další drsný žert absurdní komedie.

Jaká je skutečnost: Babiš jede natvrdo „politiku nároku", politiku podplácení voličské obce, rozdávání veřejných peněz. Tým reprezentovaný Petrem Fialou nemá odvahu tomu čelit a dělá totéž. Dostupnost bytů, to je něco, co lidi opravdu zajímá. Reforma stavebního řízení byla šance. Tu se podařilo promarnit tak trapně, jak jen možno. Co dál?

Věřím ve zrození realistické, věcné politiky nasměrované na jasné cíle, zbavené ideologického balastu. Na to není potřeba žádné nové politické sírany. Takový koncept může vzejít z ANO stejně dobře jako z ODS nebo STAN. Pokud by se taková politika měla prosadit, musela by ale pošlapat prsty – těžko říct kolika – stovkám, tisícům institucionálních parazitů, navěšených na správu veřejných věcí. Každý ten parazit hájí nějakou spravedlivost a chrání před nějakým zlem. Politika, jakou potřebujeme, nesmí mít na štítu napsáno OCHRAŇUJ. Musí mít heslo NEPŘEKÁŽEJ.

Ostatně, ta zmíněná Markéta Adamová Pekarová nejvíc naštvala lidi dvěma bonmoty a v obou měla pravdu: Když je vám zima, vezměte si svetr, řekla. A jindy zase, že stát tu není od toho, aby pomáhal.

Zlatá slova. Ale na to, aby se prosadila, musí za nimi stát persona a politická strana s mohutným výtlakem, jak se v dnešní politické hantýrce říká.

Útěk v řetězech

Zase ty titulky… Nešlo ani o řetěz, ani o útěk. Nicméně shoda tu byla. V paměti mám film Stanley Kramera s Curtisem a Poitierem v hlavních rolích o dvou trestancích vzájemně spoutaných řetězem, kteří, jak název filmu spoiluje, uprchli. Takže k pejskům. Byli jsme na výletě v plné sestavě. Auto jsme nechali na kopci nad údolím a po šesti kilometrech jsme se vraceli. Ljuba měla nápad, že já půjdu s pejsky dál tím údolím a ona že vyšplhá (je kaučuková) nahoru pro auto a já dojdu s pejsky na konec údolí a mezi tím ona vyleze pro auto a sjede k ústí údolí a tam nás vyzvedne.

Skvělý plán, až na to, že zmizela a odnesla vodítko a já s pejsky osaměl. Nezbylo než je vzájemně přivázat šálou. Gari by se mnou šla bez odporu, ale Nora se snažila běžet za jubou. Bylo to napínavé. Že to dopadlo dobře můžete odhadnout z toho, že čtete tento referát. Nejsem tedy někde v temném údolí zaškrcen šálou se dvěma kvílejícími psy po stranách bezvládného trupu.