Lekce Kateřiny Konečné
Jakub Landovský odchází po Petře Buzkové a Tomáši Petříčkovi ze SOCDEM poté, kdy se vedení strany ujala Jana Maláčová s Lubomírem Zaorálkem po boku. Široké veřejnosti není Landovský moc známý, nicméně coby náš velvyslanec při NATO hrál ve své době významnou roli a pro SOCDEM je to další, jistě bolestná ztráta.

Osudy dvouprocentní strany asi nebudí naše čtenáře ze sna, nicméně milovník psychologických hororů si při jejich sledování přijde na své. Jana Maláčová byla čerstvě u Marie Bastlové na jejím velmi sledovaném podcastu Ptám se já. Chudák Maláčová se snažila paní Bastlové vysvětlit, že spolupráce s komunistkou Konečnou neznamená, že budou spolupracovat, ale že spolupráce je žádoucí a pokud se s ní dohodne, ke spolupráci dojde, zatím s ní ale o spolupráci nemluvila. Padla i otázka na EU a na NATO a Jana Maláčová nejdřív se snažila vysvětlit, že to jsou podružné otázky, kdežto podstatná je bída, kterou na zemi uvrhla Fialova vláda, Marie Bastlová ale nepovolila. Však je to hard talk. Bude zajímavé, zdali v SOCDEM zůstane Vladimír Špidla, někdejší předseda strany v době její slávy, notoricky slušný člověk. Slušnost by mu velela vystoupit, ale zase slušnost mu brání loď opustit v době, kdy nově zvolený kapitán, už po pás ve vodě, seká širočinou ještě větší díru do dna.

Potíž je v tom, že v dnešní politice platí, že jenom extrémní názory a silné hlasivky dovedou zaujmout. Takzvaný úspěch komunistů je výlučně zásluha Kateřiny Konečné – zná někdo ještě jiného komunistu než je ona? Na politickém tržišti má Konečná šanci prorazit, podobně jako Filip Turek, taky prodavač teplé vody, byť v jiném balení, zaměřený na podobné publikum. Koncepty typu „ještě nevíme" a „musíme tvrdě pracovat", jak to předvádí Jana Maláčová – a u jiného stánku zase Robert Šlachta – mají jen malý, pokud vůbec nějaký střípek naděje na úspěch. To je lekce od Konečné. Poučit se z lekce nelze, na to se musíte narodit.

Nedělní potíže

V sobotu si nechávám voraz, v neděli normálně pracuju, dokonce víc než normálně, protože musím psát Poslední slovo do Lidovek a natočit glosu pro rádio. Glosu nejdřív samozřejmě napíšu a pak ji přečtu do diktafonu. Pejskové u toho asistují. Vědí, že nesmí rušit. Když čtu glosu, musím sebe a monitor obložit polštáři a dekami, aby to neznělo jako ve sklepě. Takže když mě Gari s Norou vidí tahat polštáře, zakutají se do pelíšků a jsou jak pěny.

No jo, jenže v neděli odpoledne byl silný vítr. U baráku máme borovici a když hodně fouká, větve mlátí do plechové střechy. Nezbylo tedy než jit do pracovny k Ljubě, zase s polštáři a dekou a na utlumení, až budu text číst z Ljubina počítače.
Velké rozčilení Gari a Nory: co je tohle? Polštáře? Deka? Chodily a vrážely do mě čumákem, co jako že je to za pořádek. Co je horší, vichřice venku nebo rozčilení psi?
Jo, nakonec jsem to dal a glosu uslyšíte několikrát v pondělí na ČRo Plus, eventuálně později v archivu.