Humoru před volbami bude přibývat
Jel jsem k pumpě natankovat, k té staré v Dolních Břežanech. Hned u vjezdu jsou billboardy, tři ze čtyř volební. Jeden mě zaujal. Je na něm naše středočeská hejtmanka Petra Pecková, vyvedená v barvě, pěkně s úsměvem. Slogan zní KRAJ JDE SPRÁVNÝM SMĚREM a u jména jsou šipčičky. Písmena jsou žlutá na červeném anebo červená na žlutém podkladu. Vpravo dole napsáno STAROSTOVÉ. Za zády má hejtmanka Pecková napsáno bílými písmeny NÁVRAT HNUTÍ ANO a zase šipčičky, bílé a opačným směrem.

Zajel jsem ke stojanu, otevřel nádrž, vrazím pistoli a koukám, jak v okýnku skáčou stovky kaček. Na pozadí mi táhly myšlenky.. Pecková. Kandiduje za starosty. Aha, starosta zní líp než STAN, to by si mohl někdo vzpomenout na Dozimetr. Stovky kaček skáčou. Myšlenky se táhnou dál. Co tam ale sakra dělá to ANO? Že by ve Středočeském kraji vznikla koalice STAN a ANO? Hned jsem tuhle pitomou myšlenku zaplašil. To je jiné určitě sdělení. Jaké? Tím se chce obyvatelstvu vnuknout vize, že když nezvolí starosty a tudíž Petru Peckovou, ve Středočeské kraji od Hořovic po Podhořany zavládne Babišova zvůle a dojde ke všeobecnému zhroucení.

Natankoval jsem a jel domů, stále ještě dumaje o tom billboardu. Autoři kampaně se obracejí k důvtipnému publiku, kterému hned všechno dojde. ANO, šipčičky, bílé písmo, celá Asie ví, že bílá je barva zmaru a smutku.

Večer jsem to vyprávěl své prakticky smýšlející ženě.

„Je to jinak," pravila. „Lidi uvidí ANO a budou myslet, že je to plakát ANO a budou Peckovou volit. Pecková bude mít dva zdroje hlasů. Od ANO a od STAN."

Je to možné? Lidi přece dali čtyřicet tisíc hlasů hnutí ANO, vytrollíme europarlament a získali v eurovolbách 2019 1,6% a s nimi i milion korun příspěvku. Takže je všechno možné. Třeba i to, že Petra Pecková trollí ANO...

Šmarjá, kde ho mám?

Jdeme z procházky domů. Gari běží napřed a počká u vrátek. Nora se courá vzadu. Musí ke všemu čuchnout, u jednoho domu mají u plotu lískové oříšky. Nora je musí ochutnat. Ráno odváželi bioodpad a po každé popelnici zůstala smrdutá loužička. Všechny jsou zajímavé.

Jsme už padesát metrů od branky. U chodníku stojí auto. Obcházel jsem ho ulicí, ale v protisměru vyjelo jiné auto, takže jsem se vrátil a vzal jsem to z druhé strany. V tu chvíli Nora právě zkoumala loužičku. Zvedla hlavu – a já byl pryč.
Vynořil jsem se zpoza auta, právě když se zoufale rozhlížela. Von mi zmizel! Kde je? Co si počnu? Bídně zde zahynu!
"Tady jsem, Noro. Už jsme skoro doma. Pojď."
Nora pak klidně šla, k další smradlavé loužičce.