Dějiny se opakují, ale…
Karel Marx napsal: „Hegel poznamenává kdesi, že všechny velké světové dějinné události a osobnosti se objevují, abychom tak řekli, dvakrát. Zapomněl dodat: poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška." My marxisté myslíme na svého Marxe pořád, ale nad poslední ofenzívou Jany Maláčové v čele SOCDEM (fraška je už fakt, že si Maláčová nechala ukrást název strany Sociální demokracie) si jeho výrok připomene i nemarxista. Stratég vykradené strany se s prosíkem upíná ke komunistům, aby společně zabránili šílené vládě rozvrátit finance, uvrhnout obyvatelstvo do bídy, zahájit válku, zpoplatnit zdravotnictví. Ruku v ruce se STAČILO se podle Maláčové podaří zvrátit chod dějin krok před propastí. Je to naprosto přepálený hysterický jekot, stejného druhu, jaký slýcháme od dezolátů na náměstích

Skutečnost je jiná, možná v jistém smyslu horší, než kdyby mělo jít o šílenou vládu ženoucí národ do války: je to úplně standardní udržovací vláda s chabým výkonem lhostejného, špatně udržovaného státního stroje, přesně taková, jako všechny předchozí vlády a jaká bezpochyby bude i příští vláda Andreje Babiše, protože chabý lhostejný státní stroj zůstane ve stejném stavu v jakém je, co by se mělo změnit?

Hysterické výzvy Jany Maláčové byly ale silné kafe i pro Jiřího Dienstbiera, který po 28 letech ze strany odchází a varuje před opakováním slučovacího sjezdu z roku 1948. V jeho patách odchází celá plejáda politiků, známý pardubický hejtman Martin Netolický, senátor Petr Vícha, exposlanec Václav Votava a další. Hrozí slučovací sjezd? A kdyby jo, tak co?

Doba je úplně jiná než byla v roce 1948. KSČ byla fakticky armáda, částečně dokonce ozbrojená, prolezlá do všech zákoutí organismu společnosti. Dnešní komunistická strana je neviditelná, bezvýznamná, stojí a padá na mediálně vypěstované influencerce Kateřině Konečné. Konečná je něco jako politická hydroponie, napůl umělá rostlina s kořínky v televizní obrazovce. Její Komunistická strana hraje směšnou roli tím, jak financuje takzvané STAČILO! a doufá, že z toho něco kápne. S levicovostí to má pramálo společného. Je to, jako když se na hovno slétnou za horkého dne mouchy: na STAČILO se slétají nespokojení, zklamaní lidé, do krajnosti vyhecovaní sociálními sítěmi. Kromě vazby na našeho bývalého okupanta Rusko tam nevidíme žádný pevnější záměr. Je to jen hněv a nenávist, mimochodem, hněv je snadno pochopitelný. Jak odpoví Konečná a její štítonoš Vidlák, až se k nim přihrne Maláčová s praporem revoluce na barikádu vybudovanou z bruselských limuzín? Podívaná to bude jistě poutavá, ale znovu: tipnul bych si na frašku.

Dnes o kočičce

Sjel jsem na kole do krámu nakoupit základní potraviny, jako je jablečný cider, paštika Májka, dýňové kostky a tvarohová zmrzlina Míéša. Kolo jsem zaparkoval před krámem a rád jsem vešel do klimatizovaného vzduchu.
Vyšel jsem ven. Ve stínu mého kola ležela kočka.
"Jdi nějak jinam. Musím odjet," řekl jsem jí. Podíval se na mě vyčítavě, proč ji otravuju.
Nezbylo než odjet, takže odešla někam jinam. Čímž přibyla jedna bytost, u které mám, jak se říká, vroubek. Toho se v životě člověk nevyvaruje.