Dobré úmysly, ale jaké odhodlání?
Premiér Petr Fiala se na tiskovce v Praze vyslovil pro „nutnou revizi zelené politiky EU". Bude chtít odklad nového systému emisních povolenek ETS2 minimálně na rok 2028 a hovořil ještě o dalších cílech, kterých by chtěl dosáhnout, například změnu systému obchodování s povolenkami. Odmítavě se vyjádřil i k novému návrhu Komise na snížení emisí do roku 2040 o 90 procent.

Dobré úmysly je třeba vítat. Není důvod Fialovi nevěřit, že bude o zmíněných změnách jednat. Těžko se však ubránit skepsi. Je důvěryhodnost dostala pořádnou ránu, když sliboval „silné portfolio" v nové Evropské komisi a místo toho Česko bude propagovat genderovou rovnost v Africe a rozdávat tam natištěné peníze místním mocipánům (říká se tomu rozvojová pomoc).

Přitom Česko doposud má jednu silnou páku, totiž právo veta při rozhodování Evropské rady. Žádná naše vláda ho zatím nepoužila, když zelení fanatici v čele unijních orgánů hnali salámovou metodou Evropu do ekonomické zkázy. Green deal nevetoval Andrej Babiš a za českého předsednictví dostaly základy evropského hospodářství další ránu. Prudký růst cen energií rozhodně nechceme dopustit, řekl podle ČTK . Jak to chápat? Nechceme dopustit nebo nedopustíme? Jsou jeho slova jen silácké gesto určené k chlácholení domácího publika? Musí to být jako se sexem, „ne" znamená „ne" a přes to nejede vlak. Fiala se bude muset jednoznačně vyjádřit ve volební kampani, která se naplno rozjede po Novém roce, on stejně jako Babiš. Na otázku „budete vetovat zelené nesmysly" budou jeden jako druhý muset voličům odpovědět bez vykrucování. Na druhou stranu, voliči ji musí politickým předákům jasně formulovat. Není to sice záruka ničeho, víme jak to s volebními sliby vypadá. Bez toho to ale zcela jistě dopadne jako vždycky, hrdinové doma, služebníčci v Bruselu.

Upřímně mě mrzí, že musím takto psát. Bohužel, změna politiky není možná bez výměny osob a v Bruselu zůstalo všechno při starém. Nastal čas nutnosti se postavit na zadní.

Nic...

Vracíme se z procházky, už jsme v ulici za rohem od našeho baráku. Nora s Gari běží vpředu.
Jdu a koukám, na zděném sloupku plotu sedí kočička. Spíš kotě, bílé s černými fleky, růžový čumáček. Pomaličku jdu k ní a vlídně hovořím. Kočička se protáhne. Pomalu k ní blížím ruku. Natáhne krk, jak to kočky dovedou. Už čekám ten dotyk hebké kočičí tváře.
Gari se ohlédne a běží ke mně.
"Co to tam máš?"
"Nic..." řeku, nevinnost sama.
Nelžu. Sloupek je prázdný.