Kompenzace není na stole
Jak jsem včera psal v článku Blackout – Tma 3.0, páteční havárie s výpadkem proudu pro pětinu obyvatel Česka se nevyhnutelně stala předmětem politického zápasu. V roli nezávislého rozhodčího bych dal plusový bod vládě: nebude kompenzovat škody výpadkem způsobené. Kompenzace pro firmy, které měly ztráty kvůli pátečnímu částečnému blackoutu, nejsou podle ministra průmyslu Lukáše Vlčka (STAN) na stole. Pořád ale ještě hrozí vize, že by se stát měl proměnit v pojišťovnu která bude krýt jakoukoli nehodu, která se komukoli přihodí. Rozhodnutím vlády se vize oslabila.

Jistě, stát by měl by hradit škody vyvolané vlastní nekompetentní činností. Masivní intervence z doby covidu ve stylu „náhrada všem za cokoli" by ale měly být prohlášeny za zavrženíhodný výstřelek. Něco jako když se maturant po plese opije, pozvrací schody a rozbije výkladní skříň. Jednou a dost. Poučení pro zbytek života.

Je toho schopen stát?

Dozajista nikoli. Pokušení je příliš vysoké. Není nic snazšího, než kupovat si přízeň ze státního, a není nic obtížnějšího, než apelovat na následky za pět, deset, patnáct let. Takže konstatujme, vláda dnes řekla nemám peníze a mělo by při tak pevném postoji zůstat.

Červíček pochybností ale vrtá. Spadl drát, to se dá pochopit. Z následné diskuse ale vyplývá, že manipulace s takzvanými obnovitelnými (= občasnými) zdroji nutně vyvolává potřebu násobit přenosovou síť, aby výkyvy zvládla. Musíme tedy nejen zdvojnásobit zdroje energie ( tzv. obnovitelné a pak záložní, které je pokryjí, když nefouká a nesvítí), ale musíme zdvojnásobit (jenom?) přenosovou síť.

Při tom všem budeme dál nenávidět jadernou energii a budeme jí házet klacky pod nohy. To je zelená politika.

Poplach v domě

Odpoledne jsem pracoval a pejskové byli se mnou na svých stanovištích, Nora na pelíšku, Gari na kanapi. Najednou se zvedly a šly ke dveřím. Chovaly se divně. Neštěkaly, jenom se divně koukaly. Zašel jsem do koupelny, z okna je vidět na branku. Napadlo mě, že je někdo venku a nezvoní zvonek. Nikdo tam nebyl.

Sestoupili jsme do přízemí, tedy, já s Gari jsme sestoupili, Noru jsem snesl v náručí. Tam se vše opakovalo, ostražitost. Venku na zahradě nikdo nebyl. Šel jsem tedy do předsíně. Uslyšel jsem šustot.

Malinký stehlíček proletěl otevřenou větračkou a tloukl se chudák v úzké předsíni. Snažil se uniknout oknem a nemohl pochopit, proč ho vzduch nechce pustit. Na třetí pokus jsem ho chytil do dlaní a pustil ven. Odletěl vyprávět o svém dobrodružství.

A my? Vrátili jsme se nahoru a Gari s Norou ulehly, spokojené, že zachránily situaci.