Miloš Zeman je v nemocnici
Jistě jste tu zprávu zaznamenali. Připojuji se k těm, kteří mu přejí brzké uzdravení a návrat do normálního života. Můžeme mít různé názory, mohou nastat spory, ba hádky. Nakonec se ale všechny rozpory zastaví u hranice, u které by bylo dobře se shodnout.

K napsání glosy mě přiměly pozitivní příklady: přání prezidentovi vyslovili lidé z opačného názorového tábora. Nemá smysl vyjmenovávat ty a ukazovat prstem na jiné. Jsou to citlivé věci a je lépe kolem nich chodit opatrně. Přidupávání prozrazuje zhovadilost. Té je kolem nás (a mnohdy i v nás samotných) tolik, že netřeba přidávat. Jsem rád, že ty pozitivní příklady jsou, a že slušnost nevymizela. Takže ještě jednou, ve stručnosti, protože u nemocničního lůžka netřeba se vykecávat: přeji panu prezidentovi uzdravení a návrat.

Pak s ním zase budu moct zásadně nesouhlasit.

Musíte řvát? Musíme.

Začne to znenadání. Je tma, ticho, sedím u počítače a najednou dole v přízemí řev. Gari i Nora štěkají. Kde mám pantofle? Rozsvěcím na schodech, abych se nepřerazil. Kde řvou? U dveří na zahradu? U domovních dveří? Obé je pravda. Otevřu jedny dveře, nic. Podívám se druhými, stejný výsledek.

Jsou zticha a dívají se na mě vyčítavě. Co tu děláš a proč lítáš od dveří ke dveřím jako pošuk ?

Na to je těžko odpovědět. Ptám se tedy: Musíte tak řvát?
Musíme, odpovědí beze slov a jdou si lehnout na pelech.