Čekání na nový migrační a azylový postup
Netýká se to nás, naše vláda zatím jen akceptovala migrační zákon s tím, že s ním vlastně nesouhlasí a třeba se nás nebude týkat, protože rok 2026 nikdy nebude. Změnu postoje avízovala vláda německá. Od slov přechází k rázným činům. Zakazuje nože delší než 6 cm. Změřil jsem svůj zavírák, takže s jeho 7 cm délky mám volbu: do Německa bez zavíráku, nebo zůstat doma. Kontroly na hranicích podle všeho zůstanou na věčné časy, o důvod víc, proč do Německa nejezdit. Jelikož ale příklady táhnou, takže nejlíp bude sedět na zadku. Co nového přinesou chystaná zásadní německá opatření?

Na těch stávajících je nápadný jejich očividný nefunkční formalismus. Nože zakázala Británie bez viditelného účinku. Namátkové kontroly na hranicích? Bezzubost je směšná, kdyby to nebylo smutné: schengenský volný pohyb byl nesporný benefit života v Evropské unii a s ním je konec.

Na jádro problému ukazuje v tomto vydání Neviditelného psa ombudsman Stanislav Křeček, když se ptá: Opravdu je nadále možné používat dávnou myšlenku azylu a zákonné vymezení tohoto práva na situaci, které nyní vzniká v Evropě? Poselství je jasné. Dokud nedojde k zásadní revizi pojmu „azyl", budeme zkracovat délku perořízku a před hranicemi budou stát nesmyslné fronty. Takzvané azylové právo je ovšem zakotveno v mezinárodních právních normách a podpořeno nadnárodními institucemi. Ty jsou dnes ovládány silami, které mají zájem na rozvratu Západu, typický příklad je hlasovací mašinérie OSN. I kdyby došlo k nepředstavitelnému, že by se německá vláda pochlapila, vrhne se na ni pokrokový tisk a svět „nevládních organizací" a mezinárodní instituce.

U nás je v tomto ohledu klid. Je ale dobře si uvědomit, co nás doposud chrání: není to pevný zásadový postoj vlád, jak jsme je měli od doby, kdy se svět dal do pohybu. Chrání nás „ekonomická neatraktivita". U nás by platební karty nefasovali. Stručně řečeno – chrání nás chudoba. Nebojte, aby to tak trvalo, o to je postaráno.

Nemají slitování, bestie

Mají v hlavě hodiny. Na procházku se chodí v osm ráno, ve dvě odpoledne a pak v pět, nejpozději do sedmi, pokud je léto. Že je venku vedro k padnutí? To Gari a Noru nezajímá.

Jak jim vysvětlit, že ve tři to už nebude tak úmorné a ve čtyři to bude ještě lepší. Nepřistoupily na žádný argument a musel jsem se sebrat a vyrazit ven, od stínu ke stínu. Venku marně olizovaly vyschlé louže. To máte z toho, že nedáte na moje rady.
Moje rady… Ono to pak ve tři nebylo o nic lepší a ve čtyři jak by smet… Holt, jsou to dny, kdy je vedro pořád.