Zamyšlení nad jedním tweetem
Zajiskřilo se na Twitteru a přimělo mě to nejdřív k pousmání a pak k úvaze o našem současném komunismu. Oč jde?
Zkrachovaná Liberty Ostrava obnovila provoz rourovny. Obnovu zafinancuje skupina Jaroslava Strnada. Europoslanec Tomáš Zdechovský – a teď se dostáváme k jiskření – se ozval poznámkou, že nenáviděný český miliardář Strnad zachraňuje vytunelovanou Liberty, stejně jako kdysi zachránil Vítkovice nebo TatraTrucks, a přilíp to šéfce našich komunistů Kateřině Konečné. Na to Konečná odpovídá: „vidím ráda každého podnikatele, který podporuje region odkud pocházím. Co naopak ráda nemám, jsou političtí tlučhubové .

Máme tu celý náš dnešní komunismus v kostce.

Leží, stojí a padá s Kateřinou Konečnou. Je to chytrý vtipný politik, který vyzvedl partaj ode dna. Bylo by divé, kdyby se jí nepodařilo ji vrátit do sněmovny. Chytrá a vtipná je i její parole de guerre, velmi stručný slogan využívající její jméno: KONEČNÁ! Cestu jí umetla mainsteamová média, která si v nudě bezpohlavní české politiky našla zábavnou společnici s provokativními názory. Sice z partaje s dvouprocentní podporou veřejnosti, ale vtipnou a osobně přitažlivou. Načež tato médii zviditelněná Konečná z praporu odstranila nenáviděnou nálepku „komunistická" (jak radil začátkem devadesátek Jiří Svoboda), a teď jede od úspěchu k úspěchu.

Teď k tomu tweetu.

Zobrazuje jakousi „konečnou fázi komunismu". Vítá „každého podnikatele, který podporuje atd…." Tradiční komunismus ale musí z podstaty nenávidět každé podnikání, asi tak, jako dnešní zelení nenávidí komín. V roce 1951 by ji její soudruzi za takovou „pravou úchylku“ oběsili. V druhé větě autorka vpálila Zdechovskému jeho trapné prdelkování, když ještě v dubnu loňského roku blouznil o zelené oceli. Jako europoslankyně Konečná projevila realistický přístup ke konkrétním problémům – já osobně si jí poprvé všiml, když na rozdíl do „hlavního proudu" naší politiky, kam patřil i Andrej Babiš, jako europoslankyně pranýřovala ekonomický a technologický zločin, zvaný biopaliva. Tehdy jsem si řekl, vida ji, komunistku!

Hned si troufnu říci s Čapkem „proč nejsem komunistou", ani v podání Konečné.

V sociální sféře je radikálnější než všechny ostatní levicové strany, ODS počínaje po zbytky sociální demokracie. To by nebylo to nejhorší. Nebezpečný je její nacionalistický nátěr proruského kurzu. Ať se Klaus a Zahradil a Konečná a Paroubek postaví na hlavu, patříme k Západu, třebaže se za našimi západními hranicemi odehrává groteskní divadlo. Radikální slabé formace tíhnou k Rusku v naději, že se tím posílí – a i dnešní komunisté Kateřiny Konečné jsou pořád slabá formace. Že se o nich vůbec bavíme, je jen důsledek toho, že vládní formace je tak šíleně slabá, že se tam vlastně ani není o čem se bavit. Koketování s Ruskem je ale smrtelně nebezpečná hra. Rusko je skutečně ve válce se Západem a začalo ji samo, ze své vůle. Jak to může někdo nechápat? Nebo – jak může se tvářit, že to tak není, jen proto, aby m,u to nahnalo sympatie části veřejnosti? Konečná doslova hraje ruskou ruletu.

Konečné komunistická partaj je cirkusová atrakce – ve srovnání s komunistickou stranou klasického typu. To byla fakticky armáda v civilu, něco jako dnes Hamás, ale lepší, disciplinovanější. Měla vojensky hierarchicky formovanou strukturu se sídlem v Moskvě, vnitřní řád utužovaný terorem, s vybroušenou ideologii (žádná „podpora podnikatelů v mém regionu"), podporovanou intelektuální elitou západního světa, stát ve státě, všudypřítomný a – nezapomínejme – po zuby ozbrojený. Fungovalo to sedmdesát let. Něco takového se obnoví asi tak jednoduše, jako kdybyste si usmysleli uspořádat křížovou výpravu obrněných rytířů, abyste osvobodili Jeruzalém od Židů a Arabů.

V systému, jak ho máme dnes, Konečná a její komunisté (jenom Konečná, jiné komunisty neznáme) působí jenom jako oživení v sále. Že občas napálí politické tlučhuby, horující o emisně neutrální oceli, to je jenom dobře. Sledujte ji na Twitteru, opravdu sází bomby.

Jsem rád, že tam nebyli

Jel jsem na elektrokole pro rohlíky. Bez pejsků. Na sobě jsem neměl jako obvykle džíny, ale kalhoty planďááky. Na rozhraní Šmoulova a Staré Zvole se mi nohavice sekla do řetězu.

Banalita. Šlápnete dozadu a nohavici uvolnéíte. U normálního kola.
Jenže u mého elektrokola nejsou šlapky mechanicky, tedy natvrdo, spojené s ozubeným kolem. Šlapat dozadu můžete, ale točí se jen šlapky, ale kolo a řetěz stojí. Když je v kole zakousnutá nohavice, nehnete s tím.

Těžko to popsat. Zastavil jsem, stál jsem opřený o levou nohu a pravou jsem měl zachycenou, asi jako když liška uvázne tlapou v pasti. Dopředu jsem nemohl, protože se mi chodidlo dostalo pod šlapku. Nebudu to prodlužovat. Šla kolem paní s kočárkem a děťátkem. Poprosil jsem o pomoc. Paní byla laskavá, aretovala kočárek, fixovala děťátko a – nevím jak – nohavici vysvobodila.

Blahořečil jsem jí. A taky jsem byl moc rád, že u toho Gari s Norou nejsou. Možná by to skončilo amputovanou nohou.