Kam spěje Slovensko
Nic dobrého nevidím. Upřímně, není to nový trend. V roce 1968, kdy se u nás lidé snažili otevírat okna a dveře ke svobodě, Slováci propagovali federáciu a málo platné, Husák a Biĺak byli Slováci. Po pádu komunismu Slováci rozbili zavedenou a ve světě respektovanou společnou republiku a do čela posadili velkohubého hulváta Mečiara. Teď mají Roberta Fica, který jako by mu z p*dele vypadl. Sledujeme to s mírným úžasem a také s pocitem uspokojení, že už to není náš problém. Šílená je vstřícnost Slováků k Rusům. Zdá se, že sklon lísat se k nepříteli je jakési slovenské špecifikum. Ficovo Slovensko miluje Maďarsko, toužící obnovit Velké Uhry, a náš ze Slovenska importovaný budoucí premiér Andrej Babiš se kamarádí s německými a rakouskými nacionalisty, kteří po nás chtějí zrušení Benešových dekretů a jaderné energetiky. Inu, špecifikum.

Ze špecifik ale nevypadne ani slovenská opozícia. Dokud byla ve vládě, měla v čele Matoviče, u kterého není jasné, zdali je to větší kretén nebo šílenec. Naše média ráda představitele opozície zvou, jejich pohled tedy z první ruky známe, kdežto ficovštinu známe jen zprostředkovaně. Ale nad tou opozíciou taky jde rozum stranou, když ji sledujeme bez předpojatosti. Momentálně se není schopna shodnout, zdali jednat s Pelelgriniho Hlasem nebo ne. Neshodnout se, to je dominantní vlastnost opozície, i v tom kopíruje maďarský vzor.

Ale jde i o maličkosti. Dám příklad.

V hard talk Marie Bastlové Ptám se já naposledyvystupuje Michal Vašečka. Žurnalistka položí nevyhnutelnou otázku, jaký dopad na slovenskou scénu měl atentát na Roberta Fica. Socilog odpovídá, že vlastně nevíme, co se stalo. Neznáme fakta, říká Vašečka a dodává, že nemá rád konšpirácie, nebude se tedy do spekulací pouštět a omezí se na konstatování my nevieme, čo sa stalo.

Blbý je, že my vieme čo sa stalo. Na předvolebním mítinku se vyloupl aktivní stoupenec opozice a z krátké vzdálenosti vystřílel do Roberta Fica svůj zásobník a způsobil mu těžká zranění. Fiico je přežil částečně zázrakem, částečně díky mistrovství lékařů. To je, čo vieme. Ve skutečném hard talk by tedy měl zaznít podiv, že to pan Vašečka nevie a místo faktů se babrá v konšpiráciách, které nechce ventilovat, protože je nemá rád, takže jen naznačuje, že je všechno jinak, to co jsme viděli není pravda a v pozadí je cosi tajemného. Měl by to laskavému posluchači vysvětlit, místo aby mlžil v tak zásadní věci. Jenže jako obvykle je v talk rezervován hard styl jenom nežádoucím živlům, pokud vůbec jsou připuštěny, kdežto Michal Vašečka je našinec.

Maličkost, ale příznačná. Nad výkony Fica (naposledy jeho čekání na další atentát s hrozbou noci dlouhých nožů) a jeho propagátorů ploché Země zůstává rozum stát, ale výkony opozície jsou obvykle formálně uhlazenější, ale v jádru stejně stupidní. Děláme chybu, když na to neupozorňujeme jenom proto, že opozícii držíme palec, zatímco se Slovensko zvolna na maďarské oprati sune do ruského chomoutu

Po šesti letech

Stalo se to na den přesně po šesti letech, v horším provedení. Před šesti lety mě napadl sršeň, podnikl tři útoky a při každém mi dal žihadlo. Dnes šla s pejsky Ljuba a napadla ji celá letka. Poštípala ji do hlavy, sama neví, kolik žihadel dostala. Cestou domů zavolala pohotovost. Služba s ní byla v kontaktu, zatímco sanitka přijížděla. Ljuba postupně otékala, ztrácela schopnost mluvit. Doslova v poledních silách dorazila domů a tam ji pak našla na zemi Anna a vzápětí přijela sanitka.

Stalo se po dlouhé době, že jsem ráno nešel s pejsky já… nemá cenu si to vyčítat, prostě to tak čert spískal. Asi by mě taky sršni poštípali, ale v nádechem temného humoru podotknu, že by se mi nezamotali do vlasů, jako se to stalo Ljubě.

Takže adrenalin, kapačky, antialergika. Na kolenou děkuju, jaké máme zdravotnictví! Nechci ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby sanitka nepřijela včas.
No a kdo tvrdí že sršni neútočí, tak ten tedy pěkně kecá.