Čtvrt století v NATO
Vojenská letadla přeletěla ve výroční den nad Prahou a Bill Clinton převzal od Petra Pavla Řád Tomáše G. Masaryka. Plným právem, protože on a jeho tehdejší ministryně zahraničí, pražská rodačka Madeleine Albrightová se významně zasloužili o to, že před pětadvaceti lety se NATO rozšířilo o další tři státy, Česko, Maďarsko a Polsko.

Moc dobře si pamatuju na tu dobu, i na její komické momenty, jako například když tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan při oficiální příležitosti týkající se přijetí vznesl dotaz, zda můžeme z NATO vystoupit. Tehdy posměváčci říkali:

Zasloužil se agent Kato
že jsme také členy NATO.

Byla ta doba úplně jiná než ta dnešní. Západ byl pořád ještě ten Západ, který jsme vyhlíželi zpoza železné opony a když opona padla, snažili jsme se s ním co nejvíc sžít. Tehdy převládala upřímná a spontánní snaha být v NATO a Evropské unii. Neplynula z obav před Ruskem – žádné takové obavy nebyly. Za hlavní hrozbu byl vnímán islámský extremismus a úvahy o tom, že by se mohlo i Rusko jednoho dne stát členem NATO nebyly fantasmagorické. Západ byl tehdy prosperující, sebevědomý a ve světě respektovaný a my si přáli být jeho součástí, se vším všudy. Členství v prestižních sestavách k tomu patřilo.

Myslelo se tenkrát, že Západ takový zůstane a NATO bude jen více méně formální pojistka. Národní armády budou profesionální a jejich úkolem bude zasahovat ve světě – i k tomu došlo, česká armáda se skutečně profesionalizovala a to, čím je dnes, je absolutně jinde, nekonečně daleko od toho co jsme znali my, kdo sloužili v armádě podřízené Varšavské smlouvě. Pod střechou NATO se naše armáda principiálně proměnila a teď je to funkční respektované těleso schopné dalšího rozvoje.

Ten je nutný, protože doba se krutě změnila.

Vinou levičáckých experimentů Západ ztratil výkon a značnou část respektu. Před pětadvaceti lety by se jacísi Hútiové neodvážili přetnout lodní dopravu mezi Asií a Evropou a nedonutili by k potupnému obeplouvání Afriky. Dnešní Evropa se proti nim neodváží zasáhnout. Dominantní světovou mocností se zvolna stává Čína. Rusko si trouflo rozpoutat v Evropě válku a předložilo své požadavky – návrat mocenských poměrů před rok 1997. Najednou s úžasem zjišťujeme, že NATO má úplně jinou roli než před pětadvaceti lety.

Je ve fázi… jak to charakterizovat? Jako kdyby mělo co nejrychleji vzniknout a postavit se na nohy. Evropa je – s malými výjimkami, jako je Polsko – neschopná teritoriální obrany, snad nejhůř je na tom Německo. Slavný článek 5 není žádný garant. Garantem jsou letadla, děla, tanky a vojáci, zvláště to poslední Evropa nemá, protože dnes nikdo už nechce nic dělat a tím méně bojovat. Oslavme naše narozeniny v NATO, ale vězme, že těch dvacet let je konec začátku a to hlavní nás a celé NATO čeká, protože nastala doba osudových zkoušek.

Není ucho jako ucho

Gari i Nora mají visací uši, jako všichni ohaři. Cetl jsem, že je to důsledek záměrného šlechtění, aby pejskové vypadali příjemněji, spousta psích plemen má visací uši. Nic proti tomu. Nezdá se mi, že by kvůli tomu hůř slyšeli. Když nereagují, tak to nebývá kvůli tomu, že neslyší, ale protože jsou to paličáci.

Gari velmi často běhá s ohrnutým uchem. Je to srandovní, asi jako když si dáte kapsu naruby. Říkám jí – máš ohrnuté ucho, to se nestydí, takhle běhat?
Nestydí. A není to proto, že mě neslyšela.