Den, kdy Čechům vadí Češi
Byla by to sázka na jistotu, kdybyste se chtěli vsadit, že i napřesrok se v tuto dobu vyrojí chytráci s objevem, že 28. října oslavujeme vznik neexistujícího státu. Ti důvtipnější mezi nimi se opakovaně, rok co rok, podivují nad skutečností, že obyvatelstvo neslaví 1. leden, tedy výročí vyhlášení České republiky. Jedno i druhé zjištění je pravdivé. 28. října skutečně vzpomínáme vzniku neexistujícího státu a 1. ledna se vzpamatováváme ze Silvestra.

Co s tím? Nic. Chytráci budou dál objevovat, a budeme, přinejmenším někteří, dál připomínat výročí, kdy byla obnovena státnost… jaká?

V tom je samozřejmě háček. Souvisí to s vlastností, možná by bylo lépe říci s citem, zvaným vlastenectví. Sám ten pojem se dnes zprofanoval natolik, že je až hanba se k vlastenectví přihlásit.

Přitom vlastenectví patří k lidským citům tak hlubokým, že je až nevhodné o nich mluvit. Abych vysvětlil, jak to myslím, přirovnal bych to třeba ke cti. Jakmile se někdo postaví na patník a provolává o sobě, že jeho hlavní životní jistota je čest, budete asi kolem něho opatrně chodit a řeknete si, co je to asi za týpka. Když budete vyřvávat o své pravdomluvnosti, vyvoláte oprávněné podezření, že jste lhář. Kdo je skutečně poctivý, prostě je poctivý a nežvaní o tom na rohu. Joram Hazony o tom napsal knihu Chvála nacionalismu. Slova nacionalismu se nebojí a přitom nacionalismus je vnímán jako agresivnější odnož vlastenectví. Přitom nacionalismus či vlastenectví ve svém vnitřním smyslu neznamená nic víc a nic míň, než pocit sounáležitosti k blízkému okolí a také k minulosti, k osobám a dějům předcházejícího času. Ne každý má potřebu někam patřit, ale mnozí ano. Mnozí z nás máme vztah k rodině, k místu odkud pochází, ale i k lidem minulosti. Většina? Nebo jen hrstka nemnohých? Nemyslím, že je to důležité.

Vlastenectví devatenáctého století, které se pak politicky realizovalo vznikem mnohonárodnostního státu, čerpalo svoji sílu z tradice české státnosti. Že republika v té podobě, v těch hranicích a v tom názvu, dnes neexistuje? Jak se česká státnost proměňovala v toku času! Vnímáme ji jako pokračování státního útvaru s kořeny v předkřesťanské, písemně nezdokumentované minulosti. Že to je solidní podnik s historií a máme z toho dobrý pocit. Historie je plavba peřejemi. Protektorát, bolševický experiment pod knutou Ruska, chvilka hledání v devadesátkách a teď epizoda zeleného socialismu v celoevropském rámci, to jsou epizody divoké plavby. Všechny ty režimy, včetně současného, se snažily národní pocit sounáležitosti omezit nebo dokonce potlačit. Němci vnucovali Novou Evropu, bolševici tlačili „internacionalismus", nyní je to zase multikulturní multivšechno evropanství. S vnitřním pocitem sounáležitosti to ale nehne. Osmadvacátý říjen si vzít nenecháme (a že se bolševik nějak snažil!). Jako jsme si nenechali vzít červenobílou vlajku s modrým klínem. K tomu pocitu totiž přispívá i vzpomínka na utrpení těch před námi. Legionářů. Vojáků na obou frontách. Vězňů v lágrech. To všechno patří k fanfárám z Libuše.

A že si při jejich poslechu vzpomeneme na to dětinské „pitná...voda, ze záá...choda", to k tomu patří. Celý ten pocit sounáležitosti je trochu dětinský. Je to argument spíš pro než proti. Copak máme kdy v životě silnější city, než v dětství?

Zimní čas… jak jim to říct?

Zase jsme posouvali hodinky. V mobilu a na počítači to jde automaticky. U postele mám elektrický budík, řízený rádiem. Z nějakého důvodu ale po změně času dlouho váhá, než s hodinou hne. Ale nakonec hne. A pejskové?

V deset se jde spát. Co na tom, že donedávna deset je dnešních devět? Prostě, je čas a jde se spát. Opravdu nevím, jak jim čas v hlavě přenastavit.
Na budíku to taky nevím. Věřím, že to Gari s Norou mají v hlavě stejně zařízené jako ten budík: samy se přenastaví, až usoudí, že to tak má být.