Jsme po uši v době předválečné
Válka skončila 8. května 1945. Moje generace byla zvyklá na devátého a na tu osmičku ne a ne si zvyknout. Mladé generaci je to nejspíš jedno, asi jako moje generace neprožívala žádné výročí první světové války. Každopádně je 8. května svátek.

Atmosféra je asi drsnější než jindy. Nemůže být jinak, válka trvá už třetím rokem a příznivý konec je v nedohlednu, ať už si ho kdo představuje jakkoli. Prahou projel na oslavu konvoj amerických vozidel s lidmi oblečených do amerických uniforem a v médiích čteme, jak ta sovětská soldateska znásilňovala a rabovala, až nakonec zemi zabrala jako kolonii. Hlavní problém pražského magistrátu, jak se zdá, není vybudování trasy metra D, ale spíš to, že na stanici Anděl je na zdi přilepený kovový reliéf s nápisem Praha Moskva. Slavilo se taky v Plzni, k té ty americké automobily jaksi spíš patří. Ale shit happens, babička při podobných příležitostech, kdy někdo prokop buben říkala tumáš čerte kropáč: někdo z okna amerického auta vystrčil vlajku s hákenkrajcem a hned to řešila policie. Mezitím proruští Noční vlci poklekli před hroby padlých na Olšanech. Žádného šestnáctiletého aktivistu ještě nenapadlo, že by je Hřib měl dát vykopat. Aspoň že tak.

Nejsem v rozjímavé náladě a mé myšlení je přízemní. Tane mi na mysli Havlíčkovo „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!" Tahanice kolem vlajek a reliéfů a názvů a přitom naše miniaturní armáda není na svých plných miniaturních stavech a když náčelník genštábu nabádá lidi, že je doba zlá, schytává bídu za to, že straší lidi. Definitivně už přestala doba poválečná a jsme po uši v tobě předválečné. Není jisté, že vypukne naplno, ale trvale přítomné je cosi, co je nutný předpoklad války, totiž nepřátelství. Pryč je snění o restartu, jak ho vyhlašoval v Praze americký prezident Obama a zahájil éru slabochů v Bílém domě.

Když ale jsme přece jen u výročí a u vzpomínání, zkuste nahlédnout do českých novin a časopisů z konce třicátých let, jak se tam psalo o armádě. Dopadlo to, jak to dopadlo, ale když byla mobilizace, chlapi popadly kufříky a mazali do kasáren – můj táta to zažil dvakrát. Dnes se lidi ježí už jenom při samotné zmínce o tom, že by bylo dobré zjistit, kolik vlastně máme mladých mužů schopných bránit vlast.

Takže jak je to, skončila ta válka osmého nebo devátého? Ať si to každý bere jak chce, teď jde hlavně o to, aby nezačala nová.

Když leje

Jako že dneska, tedy v úterý, lilo pořádně. Proběhlo to klasicky. Ráno jsem otevřel dveře a Gari s Norou jen vystrčily nos. Do toho nejdem, prohlásily obě. Ale jdete, oponoval jsem. A šly.

Naštěstí nepršelo zas tak moc strašně. To se pozná podle toho, že se ke mně Nora přilepí a jde bokem proti noze a kouká na mě, abych s tím něco co nejrychleji udělal, že je to pořádná otrava a já že přece můžu všechno.
K tomu tedy nedošlo, po chvilce zdráhání se rozběhly a procházka pokračovala podle zavedených pravidel. Po návratu se jedna druhou suší jazykem, i to je součást rituálu. Gari vždycky zkouší, jestli nezapomenu ručníkem vyfrotýrovat nějakou nohu.
Nezapomenu, potvoro jedna.