Nemusíme pochybovat o tom, že premiér Petr Fiala splní slovo dané před odletem do Bruselu a bude ve věci migrace prosazovat zlepšení návratové politiky, která nefunguje. Počet těch, kteří mají být vyhoštěni a skutečně někam vyhoštění jsou, se pohybuje kolem 20 procent, to je potřeba zásadně změnit, jak řekl před odletem. Migrace nám přerůstá přes hlavu, i to řekl. Nepřekvapil. Víme to minimálně devět let. Podívejme se na věc pozitivně, deprese je benzín s nejmenším oktanovým číslem. Dobře, že se Overtonovo okno otevírá. Lidé jako je Fiala jsou schopni připouštět, že je migrace problém bez obavy, že budou postaveni na pranýř a tam poléváni výkaly. Píši tuto poznámku bez obav, že mě události předběhnou: summit ještě trvá a žádný výstup není. Patrně z něho vzejde několik silných prohlášení o nutnosti zlepšit návratovou politiku: i tak odvážná myšlenka dnes pootevřeným Overtonovým oknem projde. Praktický výsledek bude nulový. Aby se něco skutečně změnilo, bylo by nutné si přiznat krutou pravdu a na ni není Overtonovo okno ještě dost otevřené.
Krutá pravda
Co se na hranici děje? Jestliže mainstreamově vítáme dohodu Italů s Albánií o zřízení detenčních táborů, kde se budou posuzovat nároky na přijetí, jen zakrýváme několik skutečností. Detenční tábor je koncentrační tábor. Jakmile do něho pustíte tým televize CNN, natočí srdcervoucí lidské příběhy. Vzpomeňme na detenční tábory pro Japonce v USA za světové války. To nebyly žádné Buchenwaldy a přece dodnes slouží jako příklad státní zvůle. Rozlišovací schopnost pro soucit stoupla od té doby o několik řádů. Jakmile detenční tábory v Albánii budou zřízené, stanou se cílem pozornosti dobromilů ze široka a daleka. A to budeme jen na začátku. Dobromily naláká sám fakt, že někdo ty lidi shromáždí a někam uzavře. Návratová politika, to je vyšší level, jako v počítačové hře. Jak odmítnuté lidi dostanete zpátky s detenčního tábora v Albánii? Nafasují tisíc euro, aby se vrátili? Nebo je pod samopaly dopravíte ke speciálně upravenému letounu osazenému holými sedačkami s destinací… kam? Kde je přijmou? A to jsme u dnes už zřejmě uzavřené dohody Itálie a Albánií, která vidí skvělý zdroj finanční podpory, tedy u minimálního programu. Když změříte vzdálenost kolem jihu Evropy od Istanbulu po Gibraltar, vyjde vám tři a půl tisíce kilometrů. Mantra dnes zní, že se mořská hranice nedá uhlídat. Zajděte do Bulharska a tam vám starší ročníky povědí, že se to dá zařídit. Bylo by to ale kruté. Byla by to permanentní vojenská operace. Aby byla možná, muselo by se změnit azylové právo na národní i mezinárodní úrovni. Musel by se změnit postoj právních institucí, dokonce by muselo dojít ke zrušení některých z nich. Bez právních změn nelze k tak rozsáhlým a nákladným doslova vojenským operacím přistoupit a bez nich je to všechno jenom hra na to, že se něco proti migračnímu přívalu dělá.
Taková je krutá pravda. Mohl bych k úvaze připojit anketu, ale asi to nemá cenu. Nora je starunka a v noci ji musím nosit z patra do přízemí a pak ji vypustit na zahradu. My starší ročníci máme pro to pochopení. Někdy je to už ve dvě ráno, druhý extrém v šest, osciluje to mezi krajnostmi, jak už to bývá. Když mě Nora probudí a beru ji do náruče (pod paží, jako aktovku, ale o tom jindy), nejsem svěží. Loktem se přidržuji stěny, abych měl větší jistotu. Zatím jsem s Norou ze schodů nespadl a věřím, že při tom zůstane. A Gari? V noci spí jak zabitá. Přes den dělá všechno možné. Jako třeba že mi večer přichystá plyšového králíka na schody, abych se přerazil, až půjdu v půl čtvrté s Norou do přízemí. |