O tom jak se máme dobře a o prodavačích strachu

Novoroční projev prezidenta republiky a dva výstupy premiéra, vánoční a novoroční, vyvolaly debatu a to je dobře. Jádro poselství jsem pochopil tak, že se jak prezident, tak premiér připomínají, že se máme dobře a že nás populisté (říká prezident) a prodavači strachu (oblíbený termín premiérův) otravují a znechucují.

K tomu tedy mých několik poznámek.

Že se obecně vzato máme dobře, je pravda. Háček ale spočívá v tom, že pocit spokojenosti pramení ze zlepšení. Jakmile se křivka ustálí a přestane stoupat, nastane brzy lhostejnost: začneme mít pocit, že to, jak to je, je správně a jinak to být nemůže a není o čem se bavit. Nuže, křivka za poslední období prudce klesla. Zdražení je tak rozsáhlé, až máme pocit, že stouply ceny všeho. To je bohužel skutečnost a s tím nehne tucet prezidentů a premiérů svými proklamacemi, že je dobře, jenom to lidi nevědí.

Druhá poznámka: jakmile něco takového nastane, lidi dávají vinu garnituře, která je zrovna ve vládě. Takzvaný člověk z ulice, tedy statistický občan, nezkoumá, jaký díl odpovědnosti nese aktuální a předchozí a ještě víc předchozí vláda. Prstem ukáže na toho, kdo zrovna sedí v šéfovském křesle teď. Na současnou vládu. Takže neobliba současné vlády není dílo Putinovo ani za to nemůže aktivita prodavačů strachu. Je to přirozená nespokojenost především vyvolaná zdražením.

Oba projevy byly v podstatě volební. Prezidentův méně, protože prezident musí předstírat nestrannost, jakkoli to žádný z prezidentů od roku 1990 důsledně nedělal. Premiérovy prezentace byly už čistě volební agitka. Moje třetí poznámka se týká efektivity s pohledem na volby.

Důrazem na „prodavače strachu" se Petr Fiala stal stoprocentním prodavačem strachu. Zvlášť nápadné je to v jeho novoroční dvouminutovce. Měl jsem ji v předchozím úvodníku, můžete se na ni podívat. Na dvou a půl minutách se snaží namluvit veřejnosti, že předchozí vláda byla érou rozvratu a že hrozí nástup proruských sil (v rychlém sestřihu je ruská vlajka a hned se tam mihne tvář Andreje Babiše). Je to profesionálně vyvedeno. Naši stateční investigativci jistě zjistí, kdo zaplatil tento film opatřený logem ODS, budou se ptát, jestli to bylo ze stranických fondů ODS nebo z vládního rozpočtu, jestli se to bude započítávat do nákladů na volby. Otázek tohoto druhu by bylo hodně. Všechny jsou ale podružné ve srovnání s tou hlavní: jestli to bude fungovat ve volbách.

Odpověď budeme znát na podzim, až odvolíme. Podobných produktů za devět měsíců uvidíme víc. Zjevně se realizují předpovědi, že Fialova kampaň bude založená na prodeji strachu před Babišem.

Z důvodů výše uvedených v její úspěch nevěřím. Nespokojenost má oporu ve stavu peněženky, nikoli ve žvástech Andreje Babiše, Tomio Okamury nebo Kateřiny Konečné. Fiala volby v roce 2021 zázračně vyhrál shodou okolností. Mnoho voličů mu dalo důvěru, že za osm let v opozici ODS a její spojenci připravili reformní plán, který republiku nastartuje tak, aby šlapala – třeba jako v Polsku. Nestalo se, Fiala nastoupil zmateně s holýma rukama. Hlavní produkt vlády, reforma stavebního zřízení, skončil katastrofou a politickou blamáží. Dalo by se čekat, že se Fiala poučí a aspoň do posledního roku přijde třeba s dílčími, ale konkrétními kroky, které volič bude pozitivně vnímat. Místo toho na něj nakládá strašení Babišem a Russáky.

Na to mohu říct jen to, co jsme za mého dětství říkali na Žižkově: děkuji nechci, již jsem zvracel.

Ráno bylo teplo. Gari s Norou se hrnuly k židli, kde mám jejich červené kabátky.
"Je teplo," řekl jsem jim. „Kdybych vám dal kabátky, zchoulostivěly byste a byla by vám pak pořád zima."

V poledne bylo míň teplo, ale pořád ještě to nebylo na kabátky. Uprostřed procházky začalo pršet, přišli jsme domů zmáčení a musel jsem je osušovat ručníkem. K miskám šly kolem židle s kabátky a myslím, že se na mě Gari vyčítavě ohlédla.
Večer začalo sněžit a šli jsme ven s kabátky. Běžely přede mnou bok po boku. Myslím, že si povídaly:
"Ten náš pán bidenuje. Fakt neví, co chce a s počasím si neumí poradit."