Co se to stalo s vítězi studené války
V únoru 2007 se Vladimír Putin zúčastnil bezpečnostní konference v Mnichově. Ve svém projevu vyzval ke „změně bezpečnostní architektury a řízení světa" ve prospěch „multipolarity". V praxi to měla být anulace výsledků studené války, návrat bývalého sovětského bloku do ruské sféry vlivu a uznání Ruska jako světové supervelmoci. Následoval Krym a v roce 2022 vpád na Ukrajinu.

Je únor 2025 a v Mnichově vystupuje viceprezident Spojených států J. D. Vance. Hovoří spatra, uvolněně, s přehledem. Po úvodních zdvořilostních frázích o přátelském přijetí následuje potlesk. Bude to asi poslední potlesk mému projevu, poznamenal Vance a rozjel to ve velkém stylu. Největší znepokojení podle něho není ani z Ruska, ani z Číny. Je to odklon od Západu a USA říká a v tomto duchu pokračuje. Podle něho je šílené, když si bývalý člen Evropské komise pochvaluje, že byly zrušeny volby v Rumunsku. Vyhrožuje dokonce, že pokud v Německu nepůjde všechno podle plánu, stane se to tam také, připomíná Vance výroky Thierry Bretona, donedávna jednoho z nejvlivnějších činitelů Unie. Připomněl dobu studené války, kdy byli pronásledováni disidenti, znemožňovány volby a omezovány církve. Dnes je nejasné, co se stalo s vítězi studené války, konstatuje J. D. Vance a na konkrétních příkladech vykládá ustrnulému publiku jednotlivé příklady kriminálního pronásledování lidí, například za to, že se tiše modlí před potratovou klinikou. To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř - ústup Evropy od některých z jejích nejzákladnějších hodnot, hodnot sdílených se Spojenými státy americkými, říká doslova. Obávám se, že v Británii a v celé Evropě je svoboda slova na ústupu. Některé výroky se určitě budou citovat dlouho: Když jste vydrželi deset lety naslouchat nadávání Grety Thunbergové, zvládnete několik měsíců poslouchat Elona Muska. Dále pak vytkl Evropě, že nenaslouchá svým voličům. Pokud se bojíte vlastních voličů, nemůže vám Amerika pomoci. Kriticky mluvil o „protipožárních zdech" - to byla přímá narážka na současné poměry v Německu, kdy taková „zeď" proti AfD tlačí realistickou CDU/CSU ke konkubinátu s progresivistickou SPD a levicovými ultras ze Zelených.

Je to projev diplomaticky na okraji únosnosti, co lze od osoby tak vysoce postavené jako je viceprezident Spojených států slyšet.

Bude záležet na tom, kdo se výzvy chopí. Bude to samozřejmě dezolátská část politického spektra, ta směska bizarních, vesměs proruských skupin a jednotlivců na okraji. Mainstream už teď spouští poplach, protože mu jde o kariérní existenci. Floskule o fašismu na sebe nedají dlouho čekat. Bylo by tragické, kdyby při tom mělo zůstat. Pokud jde o naši zemi, odhaduje se, že zklamaných voličů SPOLU je na šest set tisíc. Nejsou sami, kdo touží po racionálním přístupu ke konkrétním problémům bez ideologické zátěže. Vanceův projev neobsahuje program, je to ale jasné vodítko k programu. Není to žádná kabala nebo raketová věda. Je na existujících politických formacích, aby na výzvu k racionalitě racionálně reagovaly. Nejde o nic jiného než odhodit strach před hysterickým tlakem progresivistické levice, která ovládla část veřejného prostoru – na Západě je tento tlak zřetelně větší než u nás. My jsme přece jen více odolní, protože jsme prošli studenou válkou na té chladnější straně demarkační čáry. Když posloucháme Ursulu von der Leyen mluvit o kompasu pro Evropu a pětadvacetiprocentním snížení byrokracie, slyšíme Gustáva Husáka a Milouše Jakeše na tribuně sjezdu jediné správné vedoucí politické síly. Proto jsme odolnější a proto u nás ještě policie nezasahuje třeba proti lidem, kterým se nelíbí propalestinská bojůvka na Václavském náměstí. V Londýně by za to byli zbiti a zavřeni do vězení. To J. D. Vance ví a o tom mluvil, doslova.

Takže znovu, je to výzva… a možná naivně upírám oči k Petru Fialovi v naději, že se rozpomene, jaké postoje zastával před deseti a více lety.

Do sněhu se nečůrá

Je zima a ono sněží, kdo to kdy slyšel? Však taky byla odpolední procházka provázena kyselými ksichty. Padal hodně mokrý sníh. Gari s Norou na sobě měly oblečky, ale co je to platné, že bych jim nasadil čepičky, tak daleko jsme nedospěli.

A večer? Na procházku, na kterou se vrhají s radostným řevem, se tvářily tak, až jsem se zastyděl. Tam že máme jít? Vždyť zebe!
To je argument, vůči němuž se musím podvolit.