Po špičkách, proboha, po špičkách
Spustím se ze špiček a došlápnu napevno a vysypu, oč jde: matka jedné z obětí masového vraha na Filosofické fakultě skočila do propasti Macocha a zabila se.

To je jádro sdělení a kéž by při něm zůstalo. Pro mě je to schizofrenní situace, že se o tom rozepisuju, protože tím překračuji vlastní přání, aby zůstalo při suchém konstatování tragické skutečnosti. Nemohu ale jinak. Myslím si totiž, že ta paní je obětí mediálních exhibic kolem masakru vyvolaných. Ano, bylo to šílené vybočení z normálu. Zabránit se tomu nedalo, což ale nezabránilo kde komu tvrdit, že dalo, a to přivedlo matku jedné z obětí na dno propasti. Vrah si mohl v pekle udělat další čárku.

Chci proto dnešní glosu zkrátit na minimum, protože se mi o té věcí příčí psát, ale zároveň se nedá mlčet. Zakončím tedy přáním, aby se proboha nikdo nepokoušel ohřívat si polívku i v Macoše. Je mnoho způsobů, jak dát najevo čest a statečnost a soucit a charakter.

Macochu k tomu nepotřebujeme.

První letní den

Už včera jsem šel odpoledne do trička, ale k večeru si natáhl svetr. Dneska poprvé v krátkých kalhotách. A Nora?
Rozpomněla se na letní dny a domáhala se lehátka! Máme na terase lehátko, má ho pro sebe hlavně Ljuba, ale dneska byla v práci (jako obvykle, když svítí sluníčko). Gari zřejmě nedávala pozor, zkrátka, vyšlo to tak, že Gari byla kdoví kde a Nora přišla, že chce na lehátko.

Pomohl jsem jí nahoru. Hověla se, načež přišel mrak.
Slezla.
Tento způsob jarního letního dne se jí nezdál šťastným. Doma na pelíšku je líp.
Já v kraťasech vytrval, ale pak jsem si vzal vestičku.