Vzpomínka na mučivý den
Jan Zajíc se upálil před 55 lety na protest proti ruské okupaci. Pamatuji si jako by to bylo včera, šel jsem po Václavském náměstí nahoru směrem k Muzeu , byl jsem tehdy ještě zaměstnaný v rozhlase a šel jsem tedy do redakce. Kousek před průchodem Jalta, pod dnešním knihkupectvím Luxor, byl hlouček lidí. Dívali se na něco na zemi. Strčil jsem tam hlavu a vidím na zemi ležet papírek, půlka listu A4, na stroji tam bylo napsáno: NA TOMTO MÍSTĚ SE UPÁLIL STUDENT JAN ZAJÍC. Byly to mučivé dny. Každý věděl, že odpor je marný, čistě vojenská síla byla třikrát větší než s jakou Rusko před dvěma lety napadlo Ukrajinu. Zajícova a před tím Palachova oběť měla pro aktuální situaci sotva patrný význam – hodnota se pak projevila v závěru procesu „praskání ledů" a trvá dodnes, stává se součástí sebevědomí národa.

V současnosti se často potkáme s despektem vůči „české statečnosti". Tihle lidé by se v roce 1968 rvali s Rusy jako vzteklí a na Bílé Hoře, to by hnali katolíky až za Vídeň. Jenže dějiny, to je teď. Tahle doba. Tahle chvíle. Rusy ze srpna 68 ze země nevyženeme. Jsou tu ale jiné výzvy. Prezident Petr Pavel oživil myšlenku „administrativního odvodu" branců. Ne snad že by navrhoval návrat povinné vojny – v době, kdy Rusko útočí pár set kilometrů od našich hranic a má nás na seznamu nepřátelských států. Jde jen o registraci, aby armáda měla přehled, kolik vlastně je v zemi jedinců schopných v případě nutnosti hejbnout kostrou. Dovedu si představit, že v následujících dnech uslyšíme vyděšený kvikot. Generál Řehka je okřikován, že straší lidi. Lidi by ale neměli být vystrašeni generálem Řehkou, ale pomateným diktátorem Putinem. Je správné dát k Palachově a Zajícově pomníku kytičku. Kdo ale chce pro vlast udělat víc, než řečnit o zbabělosti v Mnichově a při srpnu 68, tak by měl podpořit všechno, co vede k skutečnému posílení země. Řeči o „pokřivené páteři" jsou bláboly: páteř vytvoří silná armáda a silná veřejnost, schopná za armádou stát, podporovat ji a když by bylo nejhůř, přispět k obrannému úsilí. To není úkol pro minulost, ale pro současnost a bezprostřední budoucnost. Nemudrujme, co by se bejvalo mělo dělat v roce 1938 nebo 1968. Konejme teď.

Přípodotek
Ukrajinský šéf tajné služby Budanov oznámil, že Navalnyj zemřel přirozenou smrtí. Přirozená smrt by byla v posteli ve věku 78 let a ne v koncentráku za polárním kruhem ve věku 48 let. Tam je každá smrt nepřirozená.

Padla

Obvykle pracuju do pozdního večera. V osm večer Gari opouští svoje stanoviště na kanapi za mými zády a jde si lehnout na pelech v ložnici. Pokračuju sám, kousek od nohou mi leží na pracovním pelíšku Nora.
Kolem půl desáté Nora vstane a strčí do mě čumákem. Znamená to: končí mi směna, dej mě vyčůrat a jdu spát. Pak se odebere na pelech v ložnici a odpočívá po celodenní dřině na pelechu v mé pracovně.
Namítat nemůžu. I psi mají svá práva a pracovní dobu nemůžu natahovat jako gumu.