Sbohem, Slovensko, bude ti líp
Vzpomínáte na písničku Sbohem, Slovensko, byl to klip písničkářského dua Paleček a Janík z doby před rozdělením Československa? Klip končí tím, že odděleného chlapečka ve slovenském kroji odvádí maďarský honvéd. Co se stalo od té doby? Oddělili jsme se, u mnohých jakási nostalgie po společném státě zůstala (například u mě), ale pořád to byly „nadstandardní vztahy". Ty jsou momentálně pokryté tlustou vrstvou ledu poté, co vláda Petra Fialy zrušila mezivládní jednání s vládou Roberta Fica a co Fico osočil Čechy, že kvůli podpoře války se rozhodli ohrozit vztahy se Slovenskem. Sice hned nazítří hodně šlápl na brzdu a na tiskové konferenci ujišťoval, že nebude tak zle, ale čert se z pytle vypuštěn a bude těžké ho nacpat zpátky.

Teprve se uvidí, zda jde o šarvátku nebo rozkol. Buď jak buď, zaskřípění to bezesporu je. Na kauze se dá jasně ukázat, jak iluzorní je „politika neutrality" či „politika různých azimutů". Vychází z předpokladu suverénního subjektu (pojmem suverenita se Robert Fico ohání v každé druhé větě), který volně projde všemi dveřmi otevřenými kolem něho, podle svého uvážení s ohledem na vlastní zájmy a prospěch.

Jenže ono to tak nefunguje. Nikdy nejsou dveře všude stejně otevřené a „suverenita" se nedá uplatňovat libovolným směrem. Každý subjekt je nějak někam vázaný a když najednou začne hlásat „suverenitu", musí počítat s tím, že se některé dveře přivřou nebo dokonce zavřou a nezbude mu než jít do jiných otevřených dveří. Fico vyhrál volby díky protizápadní demagogii, jeho lidé prezidentku republiky častovali přízvisky jako „americká kurva" a v konfliktu, který postavil přinejmenším Evropu na hlavu, opakuje teze státu, který agresi zahájil.

Když se to takhle napíše, vypadá to až komicky jednoduše. Nicméně ten příměr s otevřenými dveřmi platí univerzálně a přemýšlet by o něm měli i naši „neutralisté". Ten spor se opravdu vyhrotil podle osy Východ a Západ a ty směry nejsou rovnocenné. Už proto, že při volbě je dobré si všimnout, kolik lidí utíká z východu na západ a kolik jich odchází ze západu na východ. Při hlasování nohama jdou teze o neutralitě a azimutech stranou.

Ficovo Slovensko tedy není obklopeno otevřenými dveřmi, některé se přinejmenším přivírají. Dokořán jsou dveře do Ruska a jistě i do Maďarska. Proto jsem si vzpomněl na tu písničku Palečka a Janíka. Tenkrát mi připadala fantastická, teď už méně. Původně jsem ji chtěl sem vložit jako ukázku, ale možná bude užitečnější připomenout něco jiného: jaké byly hranice suverénního Slovenského štátu Jozefa Tisa (to je ten, co ho 18. dubna 1947 popravili). Zeleně označené území fašistického Slovenska připadlo fašistickému Maďarsku. Dnešní Maďarsko není fašistické, ale „trianonskou křivdou" trpí dodnes…

Ještě není pět

Sedíme v jídelně u stolu, já kibicuju, Ljuba na šicím stroji šije potah na lehátko. Venku je zima, ale už se hlásí jaro a o lehátko bude zájem. Gari s Norou se o něj budou přetlačovat.

Tak daleko ještě nejsme, ven by se na lehátko nikomu nectělo, ale jít ven, to je jiná věc. Přichází Gari a doráží tlapkou, nejdřív na mne, pak na Ljubu.

"Jdi pryč," praví Ljuba přísně. „Ještě není pět."
Nechci tvrdit, že se Gari otočila a podívala se na hodiny. Pravda ale je, že se otočila a šla pryč. To proto, že vím, že ještě není pět hodin.