Poučení z povodní 2024: voda časem klesne
Povodně přicházejí a odcházejí. Pokaždé zasáhnou jinde a jinak, tam kde zasáhnou, nechávají za sebou škody a nejednou i žal. I teď, v neděli večer, nevíme nic o osudu muže zmizelého v potoce a tří dalších, které podle svědků proud odnesl v uvázlém automobilu. Jakmile vše skončí, dozvíme se dvě věci: naši předkové byli chytřejší a stavěli mimo dosah povodní, protože ze zkušenosti věděli, atd., atd. Dále se pak dozvíme, že se zanedbávají protipovodňová opatření.

Jedno i druhé je bezpochyby pravda. První pravda je nám platná jako mrtvému zimník. Předků bylo málo a ceny pozemků nehnaly lidi do oblastí blízko zlobivých toků. Jezdívám obcí Jarov mezi Zbraslaví a Vraném. Kolikrát už byla vyplavena? Co ale s tím mají místní lidé dělat, odstěhovat se? Jak a kam?

Pokud jde o protipovodňová opatření, o záchytu vody v krajině a mokřadech a polderech slyším, co moje paměť sahá. Ale zase na druhou stranu – není pravda, že by se nic nedělalo. Zase osobní zkušenost: v naší nejbližší metropoli na Zbraslavi instalovali protipovodňový systém, jaký mají v Praze. Letos nebylo nutné ho použít, ale mají ho přichystaný. Jinde už taky leccos pozitivního udělali. Drhne to – v tomto vydání N.P. najdete článek o potížích, jaké jsou v zátopových oblastech kolem Malše v Jižních Čechách. Je to poučné čtení. Nabízí odpověď, proč například ve smutně proslulých Troubkách dodnes dostatečnou ochranu nemají. Je to u nás takové, že postavit se u nás nedá v podstatě nic. Ani hráz proti povodni. Kdyby s tím chtěl někdo něco udělat, musel by obrátit státní aparát naruby. Zatím se nikdo ochotný a schopný nenašel. Pochmurnou útěchou nám budiž zjištění, že jinde to není o nic lepší.

Dvě metody

Pejskům se nechce do deště. Jindy, když otevřu domovní dveře, vystřelí ven a pobíhají po zahradě, aby zkrátili chvíli, kdy se obouvám. V lijáku se krčí na rohožce. Byl jsem zvědavý, jestli Gari nebo Noru napadne, že by měla čekat pod přístřeškem pro auta. Napadlo to Noru, ale krčila se v místě, kde je mezera mezi okapem a přístřeškem.

Vyrazíme konečně do deště. A zase rozdílný přístup. Nora mi jde u nohy a kouká po mě vyzývavě, abych už konečně s tím deštěm něco udělal. Gari, ta běží vředu a volí cestu podél zahradních zídek: přece jen tu a tam keře zasahují vvn a poslouží na chvilku jako maličký deštník. Já jdu neohroženě jako Golem. Vím, že déšť je déšť a ničím ho ani neuprosím, ani nepřechytračím.