Je to jedno z řady neslavných výročí, kdy se s námi zacházelo jako s hadrem a kdy naše politická reprezentace selhala. Není to nic, na co bychom měli být nedejbože pyšní. Co si ovšem zaslouží analýzu a reflexi, to je Pražské jaro, které předcházelo tomu hnusnému "srpnu". Byl to zřejmě poslední idealistický pokus o kvadraturu kruhu, o perpetuum mobile, o "socialismus s lidskou tváří". Ruská lekce nás poučila o iluzivnosti té věci. Společnost je buď svobodná nebo nesvobodná. Svoboda je v rozporu s principem vlády jedné strany. Pokud by ta jedna strana měla diktovat, které jiné strany smějí nebo nesmějí a jaké mají mít kvóty a programy, pak je to fraška a ne svoboda. Srpen 1968 nám dal lekci, že nejde o ideje ale o moc, o nadvládu. Pod pásy tanků zdechlo Pražské jaro a s ním i iluze a idealismus.

Jenže tohle se dnes těžko vysvětluje, tím spíš, že to nikdo nechce slyšet, protože ho to nezajímá. Mocenské hry pokračují. Rusko o nás opět projevilo zájem a snaží se obnovit "sféru vlivu", neboli impérium. Západ, do něhož pořád ještě neoddělitelně nepatříme, mlčky souhlasí například s tím, že Gruzie do ruského impéria patří, a spokojil se jen s bezzubými proklamacemi.

Když se Rusko prostřednictvím československých komunistů zmocnilo v roce 1948 Československa, vyvolalo to šok a v jeho důsledku vzniklo NATO. Gruzínská krize, bez ohledu na morální profil gruzínského režimu a jeho obskurního prezidenta, by měla vyvolat podobné prozření. Rusko se nezměnilo, Rusko nadále vnímá své sousedy jako vazaly, a sousedy oněch sousedů až po čáru, kam kdy v moderních dějinách došli ruští vojáci. Je fatální a tragické, že to Václav Klaus nechápe nebo nechce chápat.

Proto, jako pamětník, nevzpomínám na "Srpen" s úlevou, že to už máme za sebou. Mám tísnivý pocit, že se historie může opakovat a že jsou u nás síly, které se o to snaží.