Komu skládat účty
Náčelník generálního štábu Karel Řehka pije dlouhodobě krev kremrolím a chcimírům. Tohle opravdu není atomová věda, abychom to pochopili. Armádní generál Řehka burcuje veřejnost ukolébanou do falešné víry, že konflikt je něco, co se děje na televizní obrazovce při večerním zpravodajství. Nelibost kremrolí je nevyhnutelná. Co ale je mimo základní soudnost jsou útoky, jimiž Řehku zahrnovala teď už končící ministryně obrany Jana Černochová, v družné spolupráci s „vojenským expertem ANO " Pavlem Růžičkou. Opatrnost mi brání ho označit rovnou za proruského kolaboranta, nicméně je doložitelné, jak hrají jeho výkony Rusům do noty. Nemusíme chodit daleko. Jeníček a Mařenka se v pohádce vzali za ruce, v naší realitě to byl Pavlík s Janičkou a družně vystartovali proti dronové iniciativě. Zorganizovali ji v pravém slova smyslu vlastenečtí občané a armád jim projevila sympatii a pomoc. To se Pavlík s Janičkou mohli vzteky proskočit a udělali všechno, aby pomoc Ukrajině zničili!

Karel Řehka končí ve funkci. Mění se vláda a mnohé bude jinak: věřme že ne všechno. Karel Havlíček se přihlásil k akvizici letounů F 35, takže nedojde k trapnému (navíc neuskutečnitelnému) přeprodeji, jak tím vyhrožoval Andrej Babiš. Odcházející generál se na setkání velitelů vrátil k nedávným nepříjemnostem a postěžoval si, že iniciativa je v resortu ministerstva obrany často trestána, nebo dokonce kriminalizována. No, to asi platí všude na světě. My dodnes pláčeme, že na sklonku války nebyl generál Patton dost iniciativní a poslechl politiky, takže nevletěl do Prahy. Tím by naše dějiny nastavil úplně jinak. Skutečnou bídu ale Řeka sklidil za další výrok: Jediný, komu skládáme účty, je naše vlast. Nikdo nenosí uniformu proto, aby byl loajální nikomu jinému než vlasti. Sesypal se na něho kde kdo a poučoval ho o civilním řízení armády a vojenské subordinaci. Kdyby už neodcházel, možná by ho za to i vyhodili… kdyby neodcházel, asi by to neřekl.

Je třeba o těch slovech přemýšlet. Obsahují pravdu, sahající opravdu do hloubky podstaty armády. V principu je armáda těleso lidí, připravených zabíjet a nechat se v krajním případě zabít. Kvůli čemu? Kvůli Janě a Pavlíkovi? To si snad nikdo nemyslí ani ze srandy.

Armáda je neodmyslitelná od principu vlastenectví. Ne nadarmo je v armádě národní symbolika, kam se podíváme, na dveřích každého auta uvidíte vlajku. Skutečný vlastenec armádu podporuje. Bývalo to lidem přirozené. Když bylo Česko v jádru mocnářství, v hymně byla slova" čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej". Lidi si z toho dělali srandu, protože neměli císařpána rádi, ale v jádru to byla hluboká pravda. Platí dodnes. Armáda, ale také policie a nezapomínejme na hasičský sbor jsou tělesa bytostně vlastenecká. Jejich muži a ženy nastavují krky pro své spoluobčany. Řád se svou subordinací je samozřejmou součástí a jen blázen by to zpochybňoval. Ale je to jako ve Wolkerově básni o očích topičových: nejhlouběji, vojáku, vidím vlastenectví. To jsem chtěl poznamenat na okraj bouře ve sklenici vody, vyvolané výrokem generála Řehky. Kéž by na jeho místo nastoupil takový vlastenec, jako je on a kéž by nástupce Jany Černochové nevyhledával nesmyslné spory, které armádě škodí.

Ke krmítku oklikou

Bude to jako vždycky... teď sníh a vánoce na blátě. Ať si tedy sněhu užijeme! Ráno jsem šel doplnit zrníčka do krmítka. Nevzal jsem to přímo, šel jsem kolem baráku, oklikou a přiblížil jsem se zezadu, abych neporušil bílou plochu šlápotami.

Pakholt jsme pustil pejsky ati běželi se podívat,co jsem tam u krmítka tropil.
Zanechali stopy. Ale oni můžou. Oni jsou příroda, kdežto já, člověk, jsem nešvar.