Poznámka adresovaná chcimírům
Na domácí scéně se maličko zabýváme dírou v rozpočtu, který vylezl z chlupaté deky ministra Jurečky a doputoval do sněmovny. Díra má možná 37 miliard, možná je třikrát větší, záleží na interpretaci. Co k tomu říct? Jen připomenout, že i docela mladí pamětníci si vzpomenou na doby, kdy čtyřicetimiliardový celkový schodek byl pokládán za cosi šíleného a neakceptovatelného a byl předmětem politické vřavy. Tahle díra zřejmě prošumí… a Fialova vláda se bude dál ohánět znamením rozpočtové odpovědnosti. Rozruch kolem toho ale nedělá ani nastupující garnitura, protože se chystá zaseknout ještě větší sekyru.

O tom ale jindy, až se díra změří a budeme vědět, jestli skrz ní projede osobák nebo autobus. Už dlouho jsem se tu nezmiňoval o Ukrajině. Nepřicházejí odtud žádné dobré zprávy. Fronta se drolí a korupční skandál roste. Ať už do něho je Zelenskyj zapletený nebo není, na tom zas tak moc nesejde: jisté je, že i v té nejmírnější variantě strpěl, aby se to stalo. Připomeňme, jak fatálně doplatila na hrátky s korupcí ODS. Nečasovu aféru se podařilo zredukovat na trapnou patálii s kabelkami, ale rána to byla v podstatě smrtelná. Něco podobného se může na Ukrajině stát taky.

Konečně ta poznámka. Kdo se z toho škodolibě raduje, je idiot. Jestli se Ukrajina takzvaně položí, můžeme se stoprocentní jistotou čekat nápor uprchlíků. Ale to už nebudou maminky s děťátky, budou to chlapi s frontovou zkušeností, ostřílení, nelítostní. Že se spojí do mafie je nevyhnutelné. Že si s nimi nebudeme vědět rady, to je zcela jisté.

Kdo se jim postaví do cesty, až jich přijde milion, dva?

Hřib?

Neodpustil jsem si blbej vtip na závěr… ale sdělení je vážné, až tragicky vážné. Cítím ve všech kostech, že nás to čeká.

Krásný slunečný den

Drobet mrzne, ale aspoň nemusíme mejt tlapky. Ráno Ljuba odebrala Garině moč, odvezl jsem to na veterinu a všechno je v pořádku! Enem má přece jen pro sichr protičurací kalhotky.

Odpoledne slyším Noru štěkat. Jdu se podívat. Na zdi sedí kočka a Noora stojí a štěká. Kočka si z toho nic nedělá. Zavolal jsem Gari. Ta se válela na svém křesílku v obýváku. Nějakou chvilku to trvalo, než jsem ji přesvědčil, že je venku kočička.
Potvora kočka zmizela, sotva se Gari objevila ve dveřích. Je to jiná třída respektu!

Chodí nám na ptáčky, bestie jedna.