Šumot nad dopisem T. G. Masaryka
) V pátek 19. září se po sto letech otevírala na zámku v Lánech obálka s údajným vzkazem prvního československého prezidenta. Přítomen byl současný prezident, zajisté i média. Zájem byl velký. Také jsem si přisadil, napsal jsem o dopisu sci-fi povídku a inzeroval ji dopředu, takže jsem vyvolal zájem, co zákulisního jsem objevil.

Nic jsem neobjevil. Ostatně nic světoborného v dopisu nebylo.

Mohutnost figury T. G. M. je tak obrovská, že i z nepatrnosti lze vytřískat leccos. Takže po otevření dopisu jsou Slováci očekávatelně jako vždycky uraženi a čeští smíškové si šepotají, že podle Masaryka jsou Češi zloději a hlupáci. Velebného T. G. M. to z hrobu nezvedne.

Jedno je ale jisté.

Tomáš Garrigue Masaryk by byl šťastný, kdyby věděl, že jeho republika prošla v průběhu sto let mlýnkem na maso světových dějin a hodně otesaná existuje. Daří se jí dobře. Mohlo by to být lepší. Právě to „mohlo by to být lepší" je trvalý zdroj neklidu, bude to tak vždycky. Ale to je pořád lepší, než hlad a z něho plynoucí bouře, proti kterým muselo před sto lety za Masaryka zasahovat vojsko s palnými zbraněmi. V dopisu není žádný vzkaz národu. Jen soukromé poznámky. Našlapujme kolem nich s pietou, nehledejme skryté významy, které bývají jen projekcí chtěných významů současných.

A řiďme se Masarykovým heslem, které nikdy nevyslovil: nebát se a nekrást!

Každoroční kejchání

Na části baráku máme břečťan. Je to rostlina, která má jednu výhodu a jednu nevýhodu: roste. Hodně. Je neopadavá. Holt, břečťan se musí jednou za rok omigat, nejlépe teď, když nasazuje na květ. Děje se to ze štaflí, všude lítá pyl. Já z toho kejchám.
Taky Nora. Když lezu po štaflích, chce u toho být. Vždycky pomáhá. Nikdy jí to ale neleze do nozder jako když stříhám břečťan.
Nemůžeš toho nechat? Pojď radši hoblovat, upírá na mě oči.
Nemůžu, Noro. Musím to omigat, než to začne pořádně kvést. Hepčí. Oba.