Prezident věští Ukrajině dočasnost
Prezident Petr Pavel od začátku ruského vpádu na Ukrajinu zastával realistické názor. Už v únoru 2022 varoval, že Ukrajina nebude moci vytlačit Rusy z celého území, ani za pomoci Západu. Nicméně vždycky podporoval sankce proti Rusku i všemožnou podporu napadené zemi. Značnou nelibost Ukrajinců vyvolal svým rozhovorem s New York Times v září 2024, v němž řekl, že by Ukrajina měla zvážit dočasný kompromis ohledně okupovaných území, pokud by to vedlo k ukončení války, protože úplné osvobození území by mohlo být příliš nákladné na lidské životy. Nejnovější, pondělní rozhovor s BBC, obsahuje ještě ostřejší formulace. Uvidíme, jak bude Kyjev reagovat na myšlenku, že dočasná ruská okupace částí Ukrajiny může být cenou za přežití. Věcně je to více méně totéž, ale hůř se to poslouchá.

Prezident Pavel tedy nebyl nikdy žádný hujer, který by snil o tom, že bude Putin poražen a odveden do Haagu k soudu a že Rusko zaplatí reparace. Můžeme jen spekulovat, zda šlo o prosté vyjádření názoru anebo zda rozhovor hlavy státu, který byl od začátku války silně angažovaný na straně Ukrajiny, je součást diplomatické hry, která by měla za cíl řešení… jak jinak to říct, než stravitelné pro obě strany. Pokud ano, pak následuje otázka, co to je ta „jedna strana". V Moskvě je to jasné. Putin je samovládce a jak rozhodne, tak do bude. Na ukrajinské straně je to složitější. Nebude snadné „dočasnou okupaci" prosadit. Část veřejnosti by ji jistě přijala s úlevou, ale u jiné části by narazila na zásadní odpor, nejen slovní. Není také jasné, zda by se Zelenskyj smířil s rolí ukrajinského maršála Pétaina, který v červnu roku 1940 podepsal příměří s Hitlerem a 3/5 Francie padly pod přímou a 2/5 nepřímou německou okupaci. Půjde Zelenskyj do toho, nebo přejde Černý Petr někomu jinému?

Nebude to jednoduché a aby to bylo ještě méně jednoduché, ve čtvrtek vyprší Trumpovo desetidenní ultimátum a uvidíme, s čím nevyzpytatelný americký prezident přijde.

Málem placatý pes

Posledně jsem tu psal o setkání se starým psem. Já byl v autě, on kráčel vesnickou uličkou. Střetly se jen naše pohledy, k žádnému dramatu nedošlo.
Co čert nechtěl, hned další den jsem tudy projížděl znovu a skoro na stejném místě… teď už nekráčel důstojným krokem a nebyl to starý pes s šedivou bradou. Byl to maličký jorkšír, nejspíš mladý. Vystřelil mi pod kola tak dva metry před předkem. Jel jsem naštěstí co kolo kolo mine, ale reakční doba tu nějaká je a auto není peříčko. Zkrátka, zahamtnul jsem to, jak to šlo. Pak už jsem jen trnul. Ta úleva, když jsem toho mrňavého padoucha uviděl v zrcátku. Upaloval někam, zřejmě aby si postěžoval, jak ty lidi dneska jezděj jako blázni.