ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Lidi jsou sběř, říkají lidi

STEM, že si 64% lidí myslí, že lidé jsou nedůvěryhodná pakáž. Středisko se zabývá touto otázkou dlouhodobě a získaná čísla příliš nekolísají. Jakž takž markantní vzestup „důvěry v důvěru“ nastal loni v červnu, kdy pesimistů bylo jen 55%. Za půl roku tedy kleslo do skepse pozoruhodné procento obyvatelstva. Čísla jakkoli získaná se stávají oporou pro spekulace. Vzhledem k tomu, že jde o výzkum dlouhodobý, jistě má značnou vypovídací hodnotu. Škoda, že nelze srovnávat s postoji jiných národů – ostatně i sama metodika takového srovnávacího výzkumu by byla problematická, protože otázka „důvěřujete lidem“ má v sobě silný emoční náboj a ve specifickém kulturním prostředí může ona emoce fungovat jinak. Zdá se, že by bylo třeba blíže prozkoumat, co lidé chápou pod pojmy „důvěra,“ a „důvěřovat“. Japonci mají pojem „wa“ pro svornost, harmonii. V jeho rámci vznikají vztahy mezi lidmi, v soukromí i na pracovišti. Je to jak důvěra, tak i spolupráce a spoluúčast. Na tomto „wa“ je založena strategie spolupráce, kdy dochází ke spojení harmonizovaných sil k dosažení určitého cíle.
Bylo by zajímavé zkoumat, zdali skepse pramení z negativních zkušeností s jednotlivci, anebo z něčeho jiného. Naše vztahy se přece nerealizují jen na ose jednotlivec – jednotlivec. Většinou se odbývají na institucionalizované bázi. Navazujeme lidské, dejme tomu citové vazby, ale také pracovní, obchodní. Stálost výsledků výzkumu vede k domněnce, že je tu nějaká trvalá příčina, jakási konstanta, nezávislá na osobní zkušenosti.
Není možné, aby tato konstanta nesouvisela s obecnými podmínkami, za jakých lidé svoje vztahy navazují. Jiné výzkumy STEM zjišťují, že parlamentu věří jeden člověk z pěti, vládě jeden člověk ze čtyř. To je značná nedůvěra v instituce. Naopak prezidentovi Václavovi Klausovi věří skoro sedm lidí z deseti, třebaže málo kdo může mít s činností prezidenta osobní zkušenost a tudíž sotva kdo si mohl jeho důvěryhodnost ověřit. A také zde platí, že nedůvěra je přímo úměrná životní mizérii.
Je to rozhodně nezdravý jev. Nedůvěra ke spoluobčanům je nejspíš promítnutím obecnější nedůvěry v instituce a systém jako takový. Proto je tak důležité, aby zodpovědné politické síly důvěru v instituce posilovaly. A je tragické, že jejich vzájemné žabomyší spory vedou spíš k opaku.
 |
JAK ŽIVOT JDE: Na cestě z Jablonce
Včera večer jsem byl s Ljubou v Jablonci. Měli jsme tam besedu, promítali fotky z Afriky, fajn to bylo. V půl deváté jsme z Jablonce odjeli a vraceli se domů. Spojení s Prahou je znamenité, z Jablonce vede na rychlostní silnici Turnov - Liberec nová výborná silnice. Provoz byl malý, zato vozovka byla navlhlá, prože bylo kolem nuly a občas jsme vjeli do mlhy.
Proč o tom píši: na té v podstatě krátké vzdálenosti se stalo asi pětkrát, že nás v té noci, za mlhy, na oslizlé silnici někdo dojel vysokou rychlostí, když jsme jeli v levém pruhu s úmyslem předjet náklaďák. Já vždycky uhnul, ale ti před námi vždycky ne a tak tenhleten spěchálek toho člověka dojel natěsno a visel mu na zadku, dokud ho nesetřásl vpravo.
OK, to je běžný jev (u nás), netřba se nad tím pozastavovat. Takto jsme dojeli až do Prahy, na okruh. Ljuba právě telefonovala Anně, že už jsme blízko - jeli jsme k ní, protože hlídala Irisku. A že je cesta volná a odsejpá to - my byli z toho Jablonce u Štěrbohol za hodinku a něco, velmi volnou jízdou.
No a snad vteřinu po tom, co řekla, jak to pěkně odsejpá, začala zácpa. V dálce světla policejního majáku. A po půlhodině popojíždění jsme dojeli strašlivě rozmlácenou škodovku, hasiči tam někoho vyřeznávali nůžkami ven, auto samozřejmě na odpis, a ten člověk uvnitř, raději nepomyslet, v pořádku rozhodně nebyl.
Mám moralizovat, pozastavovati se, ukazovák vztyčovati?
Nemá to smysl. Za volantem se řídím Yossarionovou zásadou (viz Heller: Hlava XXII.) všichni mě chtějí zabít a snažím se zabití vyhnout.
Tomu člověku v rozbité škodovce se to pravděpodobně nepovedlo. A vzhledem k tomu, jak auto vypadalo, nejspíš usiloval o pravý opak než Yossarian.