Základny a vojenská služba
Zpřetrhání spojeneckých svazků v rámci NATO by mohlo případně vést ke obnovení povinné vojenské služby v České republice, řekl vicepremiér Alexandr
Vondra. Měl raději mlčet. Tím nahrál odpůrcům kolektivní obrany na smeč. Jeho tvrzení je neopodstatněné a neodůvodnitelné, prostě hloupé a je kupodivu,
že se k něčemu takovému propůjčil - snad se ukáže, že šlo o mediální dezinterpretaci. Rozhodnutí o profesionalizaci armády nemůže být odvislé od jedné
mezistátní smlouvy o jedné radarové stanici, která bude podepsána nebo nebude podepsána. Vondrův odkaz na NATO, přinejmenším v mediálně podané
interpretaci, je zcela mimo, jelikož má jít o smlouvu se Spojenými státy, nikoli s organizací NATO jako takovou.
Chce se věřit, že jde o nějakou zlovolnou dezinformaci, která bude uvedena na pravou míru - ale i pak zanechá nepříjemnou pachuˇ%t v ústech. Nebylo
by divu, kdyby šlo o šikovně nastavenou past. Jde totiž v zásadních důsledcích o to, zdali budeme nadále ve východní nebo západní sféře přitažlivosti.
Pokud se komunistům, fašistům a zeleným s přispěním socialistů podaří naše angažmá na kolektivní obraně zhatit, bude to vítězství ruské, tedy východní
diplomacie a ukáže se, že vítězný Únor nebyl nějaký úlet historie, nýbrž naplnění niterného českého směřování.
Takže: nestraším povinnou vojenskou služnou, to je pitomost. Straším Ruskem, to není pitomost, to je realita.
Zapeklitý uzel
Ministr spravedlnosti navrhuje zákon, podle něhož by se mohli odvolávat soudci. Tedy, odvolávat ve smyslu zbavovat soudcovského úřadu. Na jedné straně je
to jistě dobrý nápad: každý jsme zodpovědní za výsledky práce, a když ji budeme dělat špatně, přijdeme o ni. A co soudci? O jejich přehmatech by se daly
vyprávět hodinové litanie. Jenže na druhé straně soudy, aby měly smysl, musí být nezávislé, a hrozba vyhazovem, to je páka hodně dlouhá a nebezpečná a
záleží na to, kdo by ji držel v ruce. Ministerstvo? To je čistě politická instituce. Je to zapeklitý uzel. Chtělo by se říci - páni a dámy soudcové a
soudkyně, a co kdybyste svoji práci dělali pořádně a bylo by po zapeklitém uzlu? Ale to je příliš smělá myšlenka, raději na ni ani nemyslet.
|
PSÍ PŘÍHODY: Bouřkové počasí
Iris se bojí bouřky a když napíšu, že se Iris bojí bouřky, mám tím na mysli, že se strašně bojí bouřky. Když jsme ještě bydleli v Praze, schovávala se
pod bouřkou pod postelí: nasoukala se pod ni, a když nebezpečí pominulo, museli jsme postel nadzvednout, jinak jsme ji nedostali ven. Panikařit začíná,
už když zaslechne první vzdálené zahřmění. Říkáme tomu "Pelhřimov", to znamená, že u Pelhřimova je bouřka a naše Irda se už začíná klepat. V sobotu
takhle vyváděla, lezla mi na klín a olizovala mi nos. Zřejmě si myslí, že můj nos je nějaký bouřkový vypínač, který se ovládá psím jazykem. Správně
olíznutý nos vypne bouřku. Strašně vyváděla a nos mi olízala skoro až na lebku. Pak bouřka pominula a my jsme šli ven.
A co myslíte, že tam před barákem udělala naše hrdinná Iris?
Osopila se na obrovskou novofoundlačku, pětkrát větší a těžší, než je ona sama!
Hrátky s bouřkou se opakovaly i včera, v neděli. Bouřka nás obcházela, zahřmělo nad jižním obzorem a pak zase nad západním obzorem a Iris se klepala,
div se nerozsypala. A bouřka nepřišla.
Až v noci, někdy ve dvě ráno. Obrovská řacha, uhodit muselo v nedalekém lese. Slejvák, doslova průtrž.
A Iris?
Ta jen zvedla hlavu a ani se nevyštrachala z pelechu. No co, prší, co má bejt?