Po osmdesáti letech
Hospodářské noviny přinesly v úterý zajímavý rozhovor Ondřeje Housky s historikem Janem Němečkem. Hlavní téma byla spojenecká smlouva, kterou exilový československý prezident Edvard Beneš podepsal právě před 80 lety se sovětským diktátorem Josifem Stalinem. Docent Němeček se moderními dějinami dlouhodobě zabývá a s jeho pohledem je užitečné se seznámit. Kdybych měl obsah jeho sdělení shrnout, rozhodně to není tak, že by Beneš z těch či oněch důvodů zatáhl Československo do područí Sovětského svazu a poválečný vývoj, zejména osudný zvrat v roce 1948, nebyl jen důsledkem této smlouvy.

Na tuto citlivě vnímanou událost jistě mohou být různé pohledy. Je zde ale fakt, o kterém se moc diskutovat nedá: volby v roce 1946 byly svobodné, komunisté měli ve veřejnosti významnou podporu a Sovětský svaz byl vnímán jako hlavní osvoboditel od německého teroru. Ale nechme stranou události před 80 lety, jakkoli je dobré si je připomínat. Ta iluze z té doby, iluze o Československu jako civilizačním mostu mezi Východem a Západem nezmizela. Roztomile si z ní dělá legraci film Obecná Škola ústy Zdeňka Svěráka, který ji tam rozvážně formuluje. Mýtus o politice „na všechny azimuty" o ničem jiném není.

Vidina jakési rozumné „střední Evropy", která si povede svůj klidný život a bude udržovat výhodné styky hned s tím, hned ním, ta tu přetrvává. V poslední době možná sílí úměrně tomu, jak pohasíná naděje na uskutečnění maximalistické představy ukrajinského úspěchu vůči ruské agresi. Situace je o to nebezpečnější, že Rusko má jasnou mocenskou vizi, formulovalo ji a postupně ji realizuje: chce posunout sféru vlivu až po někdejší železnou oponu. Oproti tomu Západ, ten skutečný „západní Západ" se zmítá na vlnách zeleného blouznění o záchraně planety. Nedělejme si nejmenší iluze, tento „západní Západ" na takovou dohodu s Rusy rád přistoupí a bude v klidu stavět svoje větrníky a pojídat moučné červy ve stínu minaretů.

Pořád to nemusí takto katastroficky dopadnout. Berme ale vážně varování, nemysleme si, že generál Řehka jen tak do větru straší. Ta situace je strašidelně podobná: slabošský Západ, proti němu nelítostný násilník a mezi tím, jako mezi mlýnskými kameny, naše pošetilé brebentění o neutralitě a politice do všech azimutů.

Když zhasne světýlko

Třetí procházka je samozřejmě potmě. Za tím účelem jsou vynalezené svítící obojky. Už to znáte, Nora má modrý, Gari červený. Jdeme, pejskové přeskočí příkop a vyběhnou do pole a tam kmitají. Rozvážné modré světýlko, hektické červené. Dobře vymyšleno.

Najednou ouha, vidím jenom modré světýlko. Volám Gari. Nic červeného široko daleko. Volám silněji. Pořád nic.

Nebudu t toho dělat thriller. Cítím drcnutí. Garina, které došla v obojku baterka, mi přišla oznámit, že jí je zima a chce domů. Tak jdeme.