Další kuriozity a debata o známce
Volební vřava se v pondělí přelila do povolebního bublání. Nejhlasitější je bublina kolem Babišova doporučení lidem, aby si na něho šli vsadit, protože vyhrají dvanáctinásobek. Doporučení, které jsem kupř. já bral jako dobrý fór vzala spousta lidí vážně a je z toho mrzutost. Jak vážné to bude se pozná, až to někdo zažaluje.

Po sítích koluje ale tato kuriozita:
U nás dopadly volby 58,32% Petr Pavel a 41,67% Andrej Babiš.
Na Slovensku v roce 2019 Zuzana Čaputová 58,41% Maroš Ševčovič 41,59%
Ve Francii Emmanuel Macron 58,55% Marine Le Pen 41,45%
Je to skutečně náhoda neuvěřitelná. Hned jsem se mrknul, jak loni dopadly volby v Brazílii:
Luiz da Silva 50,9% Jair Bolsonaro 49,1%
Za mořem holt mají jiný manipulační software (toto je míněno jako žertík!).

Teď o té známce
Napsal mi pan František Beneš obsáhlý mail, zveřejňuji větší jeho část:

Konec jedné tradice?
Ve sdělovacích prostředcích se včera a dnes objevily zprávy, že nově zvolený prezident republiky nechce známku se svou podobiznou. Myslím, že by to nebylo šťastné. Sice se i v minulosti ozývaly hlasy, že jde o překonanou monarchistickou tradici, která se ve světě už dávno nedodržuje, ale není to tak úplně pravda. V případě Československa jde jednoznačně o tradici republikánskou, založenou v roce 1920 trojicí známek s portrétem T. G. Masaryka. Ten dobře chápal význam symbolů, však také jen za první republiky vyšlo s jeho portrétem více než čtyřicet známek a další dvě dokonce i za protektorátu! Svůj portrét pak na známkách měli i všichni další prezidenti, výjimkou byl jen nešťastný Emil Hácha, ale u něj se to zřejmě nestihlo pro krátkost trvání mandátu, a především pro dramatické události, které jej provázely. S vydáním „své“ známky v roce 1989 souhlasil i Václav Havel, který přitom odmítl návrh rytce Josefa Herčíka, aby byl zpodobněn ve svetru a se symbolem Občanského fóra, a přijal až návrh rytce Miloše Ondráčka, na němž je zpodobněn v saku a s kravatou, jak se na hlavu státu sluší. Tehdy byl na výrobu známky jen velmi krátký čas, Havel byl zvolen 29. prosince 1989 a známka vyšla už 9. ledna 1990, tedy za pouhých 11 dní! A to byla tištěna rotačním ocelotiskem kombinovaným s hlubotiskem a musela proto být vypracována a schválena rytina, což je pracné a zdlouhavé – díky nadšení se to ale nakonec stihlo. Tento způsob tisku známek se u nás přitom už nepoužívá, takže by případná známka s prezidentem Pavlem byla zhotovena ofsetem, což je jednodušší a rychlejší. Václav Havel pak souhlasil i s vydáním známky České, poprvé to bylo 2. 3. 1993, a nakonec jich s jeho portrétem vyšlo sedm.
A proč si myslím, že nevydat známku s novým prezidentem by byla chyba? Už Masaryk a lidé kolem něj věděli, že lidí mají rádi symboly. Chtějí mít něco hmatatelného, co by dokazovalo, že věci se daly jiným směrem. Po roce 1918 to byl vznik nového státu, dnes je to naděje budící změna v jeho čele. A co v souvislosti s tím, cenově i prakticky dostupnějšího, si lidé mohou koupit, než poštovní známku za 21 korun, na každé pobočce České pošty. To si mají pořizovat hrníčky za dvě stovky, které s neuměle vyvedeným portrétem Petra Pavla začínají nabízet podnikavci?
Myslím, že by pan prezident Pavel měl věc ještě rozvážit. V kampani hlásal návrat k řádu a klidu, a první co udělá, bude zrušení více než stoleté tradice založené Masarykem? Když už se hodlá radit s lidmi, neměl se jich před tímhle rozhodnutím raději zeptat? Tradice přece mají také svou cenu! Nemluvě o tom, že zrovna tomuhle prezidentovi by to na známce opravdu slušelo! Naprosto s tím souhlasím, je to tradice: upřímně, žádného prezidenta nepotřebujeme, pět let jsme ho neměli a taky jsme byli živí a že ho máme, to je jenom tradice, jiný rozumný důvod k tomu není. Na Twitteru jsem založil anketku, od poledne do pondělního večera hlasovalo 1800 lidí, 85% bylo pro známku.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Telefon

Sedím u počítače a píšu. Za sebou mám pohovku a na ní leží Gari a Nora. Občas mi někdo telefonuje, stručně pohovořím, telefon odložím. Pejskové ani neotevřou oči.

Pak zavolá Ljuba. Skončila natáčení a jede domů. Ptá se, jestli má po cestě něco koupit. Krátce pohovoříme – a to už se oba pejskové hrnou z kanapete a dobývají se s řevem ke dveřím. Prostě… poznají, s kým mluvím. Všemu rozumí, nic před nimi neutajíte.

Tím spíš, když se to aspoň vzdáleně týká čehokoli k snědku.