Vaječná intifáda pokračuje
V Plzni se Jiří Paroubek musel skrývat před vajíčkovou smrští za oranžovým deštníkem. Politická kultura v tom není žádná, ovšem o politické kultuře se v Blbákově nedá mluvit už dávno - vše začalo Langerovými přihlouplými billboardy a od těch dob se politika přenesla na ohrady a na plakáty. V letošních volbách se dají udělit dvě ceny: za myšlenkovou impotenci je vítězem ODS, v oboru lži a hulvátství ČSSD, přičemž vrcholem je billboard osočující Topolánka a Zahradila, že "zavinili světovou krizi". Kdo seje vítr, sklízí bouři, ať je Paroubek rád, že je to bouře vajíčková.

Aspoň má možnost osvědčit své chrapounství. Úslužná policie už odvádí v klepetech lidi, na které Paroubek z výše své tribuny ukáže prstem jako na nežádoucí jedince. Velmi dobré! Až na podzim vyhraje volby, bude si se svými komunistickými soudruhy velmi dobře rozumět.

Hodně drsné je Sobotkovo obviňování ODS, že vajíčkovou intifádu řídí. Je to lež samozřejmě účelová. Smutné, že se Sobotka k něčemu podobnému sníží. Vajíčková intifáda nese zřetelně pečeť internetové komunity. Sami sociální demokraté v těchto dnech vykřikují, že jejich cílová skupina jsou "rodiny s dětmi, postižení a důchodci". Do obrazu mladé dynamické strany to věru nepatří, ovšem pod vedením Jiřího Paroubka se ten obraz sotva podaří naplnit. Ne, ODS si intifádu nevymyslela.
Už proto, že zřejmě není schopna si nic vymyslet.

Podraz
Zajímavý výtvor (ne)lidové tvořivosti se objevil na štítě domu ve Strakonické ulici v Praze. Na velkém billboardu je namalována parafráze na film Podraz, zobrazující Klause a Paroubka v objetí - a s tím, že "film získal cenu za východní režii". Závažné sdělení, plně s ním souhlasím!
Stejně jako vaječná intifáda ale bude patrně mít i tento žert nulový vliv na výsledek voleb.
Nevolíme programy. Není jich. Nevolíme osobnosti. Není jakých. Volíme kluby, jako na fotbale.
A vajíčková intifáda se může zvrhnout do stavu, kdy se politika změní ve veřejnou rvačku.
Jako se z ní stal fotbal.

JAK ŽIVOT JDE: Konec dobrodružství
Předminulý pátek večer jsme se vrátili s Ljubou z cesty do Číny a Tibetu. Byl to úžasný zážitek, nafotili jsme doslova tisíce snímků a tak se obávám, že tentokrát budu obtěžovat cestováčskými historkami déle, než obvyklých pět dnů, jak tomu bylo v předchozích případech. Dnes skončím vyprávěním o příhodě posledního dne v Pekingu.
Oba dva, jak Ljuba tak já, jsme vyznavači východních bojových umění. Jeden z cílů naší cesty do Číny byl jednostranně zaměřený - chtěli jsme si odsud odvézt meče. Samozřejmě, že originál čínský "tien" lze koupit v Praze taky, v krámku v Perunově ulici na Vinohradech, ale co je to platné, originál "tien" z Wudangu, Shaolinu nebo Emei má jiný lesk na břitu.
Ani ve Wudangu, ani ve Shaolinu jsme nebyli, na Emei ano, ale tam jsme o meč nezavadili. Pátrali jsme marně v Sečuánu, o Tibetu nemluvě. Až poslední den v Pekingu...
Naše nadobyčej milá průvodkyně přezdívaná Nancy nás vezla kamsi taxíkem. Zastavili jsme před blokem ponurých činžovních domů, prošli průchodem do dvora, po němž pobíhali vychrtlí psi. Nad hlavami jsme měli fasády pokryté prachem z pouště Gobi, která se k hlavnímu městu Číny hrozivě blíží, krůček po krůčku, jak to pouště dovedou. Nancy vznesla dotaz: první dotázaná byla stařena s šíleným okem. Žádná odpověď. Druhá osoba byl stařec s výrazem zapomenutého konfuciánce. Ukázal křivolakým prstem kkamsi do zšeřelého kouta dvora.

Oběma se nám tetelila srdce radstí. Ano, tak to má být, takhle nějak Nevěsta hledala Hatoriho Hanzu!
Vešli jsme do černého obdélníku dveří a zklopýtali do suterénu. Tam byt... a v bytě regály, na nich meče a halapartny a bojové řetězy a šavle a válečné vějíře a kimona.

Dělal jsem tam fotky, nemůžu je najít. Musel bych vám nechat nahlédnout do duše, abyste si je mohli prohlédnout. Tak aspoň jedna fotka... čínské bojové umění v praxi: