ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Důvod k oslavě
Mrtvé jak polistopadové nadšení, tenhle vtípek se u nás začal říkat velmi brzy... jitě už v roce 1990. Přišel mi smutný tenkrát a dvojnásob - nebo možná devatenáctinásob - smutný dnes. Je ale dobře, že si výročí 17. listopadu připomínáme a že se v médiích objevují dokumenty o tom, "jak to tenkrát bylo".

Vzpomínání bude letos mimořádně rozporůplné po nedávných volbách, které dostaly komunisty opět blíž k pákám moci. Rozpor spočívá v tom, že máme příležitost asi tak padesát na padesát vzpomínat v dobrém i ve špatném.
Začnu špatným, protože to se v Čechách víc nosí. Před devatenácti lety byla propásnuta příležitost, jak s nimi zatočit. Nová politická elita byla příliš spjata s komunistickou minulostí na to, aby něco podobného připustila - jen vzpomeňme na tezi, že "totalita začala v roce 1969". Komunisté postupně vystrkovali růžky a našli dost síly na to, aby se postavili proti reformním snahám tehdejšího předsedy Jiřího Svobody, který chtěl stranu transformovat v moderní politickou stranu socialistického typu.
Kdyby se mu to tehdy povedlo, byli by dnes v ministerských křeslech.

Čímž přecházím k tomu dobrému. Komunisté nejsou v ministerských křeslech, pořád jim není odpuštěna krev na rukách a lež na rtech, a Paroubek se zásadně blamoval, když zakázal po vyhraných krajských volbách jednání sociálních demokratů s občanskými demokraty. Komunisté pochopili, že narážejí i u sociálních demokratů, nehledě na Paroubka, na tvrdou vodu a v mnoha případech přestali tlačit na pilu a spokojují se s "tichou podporou". Je vidět, že ani po devatenácti letech "není odpuštěno" a naopak se zdá, že vyrovnávání se s minulostí se začíná brát vážněji než v minulých létech. Má to sociální důvod - do produktivního věku dospívají mladí lidé, kteří kladou vážné otázky, jak to vlastně bylo a kdo je za co zodpovědný.

Skončeme realisticky: za devatenáct let republika ušla obrovský kus dopředu, přesněji, vzhůru. Zdaleka ještě nejsme nahoře, tedy na úrovni "normálního státu", v ničem, ani ekonomicky, ani kulturně. Ale jsme této metě blíž, než před pěti lety a před deseti lety, a máme reálnou naději, že vzestup bude pokračovat.
Což je docela dobrý důvod k oslavě.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem přišel do řečí
Nejen úprací, leč i společenskou událostí jsem žil v uplývajícím týdnu. Pan Vladimír Hotovec, náš významný Místr meče, mě pozval na křtení své knihy Cesta srdce, kde píše o svých zážitcích a prožitcích ve světě bojových umění. Sláva to byla náramná, přišel pan japonský velvyslanec, a nemohla chybět ani naše významná japanistka, paní profesorka Věna Hrdličková. Kdysi mě nna univrzitě učila japonské dějiny, já jí po mnoha letech učil, jak zacházet s digitálním foťákem.

Fotografů tam bylo opravdu hodně. Paní profesorka není velkého vzrůstu a její tělesný objem je nepatrný, hmota těsně nad hranicí peříčka. Několikrát jsem jí prorazil průhled mezi těly, ale to víte, fotografové jsou pakáž a strašně sebou melou, takže průraz vždy zavalili a paní profesorka zase nic neviděla. Nakonec jsem jí nabídl, že jí vše vyfotím jejím fotoaparátem. Dala mi svůj kompakt, já si zapomněl brejle v autě, takže jsem s ním manuipuloval jako slepý hodinář Hanuš s mechanismem orloje, nicméně nakonec jsem to zvládl a vesele blejskal přes hlavy jednoho Hotovce a jednoho velvyslance a herce Vetchého a další veličiny za druhou.

Pak jsem paní profesorce přístroj vrátil.
Děkovala a omlouvala se, že mě dostala do řečí. Že prý zaslechla, jak si ti holomci povídají:
"Viděl jsi Neffa? Ono mu hráblo! Fotí takovým strašným krámem!"

Ujistil jsem ji, že to přežiju. Po slavnosti jsem ji vezl autem domů. Jeli jsme Ječnou ulicí a červená nás zastavila před výlohami obchodu s oděvy s nadměrnou vylikostí.

"Ano," pravila učená žena,"svět je krutý. Nedávno jsem si všimla hezkých šatů tady za výlohou a chtěla si je koupit. A víte, že mě odtamtud vyhodili?"
"Při vší účctě, paní profesorko, nedivím se jim!" odpověděl jsem.