ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vyrovnání s minulostí
Vyrovnání s minulostí je pro každou společnost důležité, zvlášť, když je to společnost v rekonvalescenci. V našich souřadnicích má ten pojem jediný obsah - vyrovnání s komunistickou minulostí. Daleko hlubší je ale vyrovnání s minulostí vzdálenější. Jde o vyrovnání s dobou, kdy jsme pozbyli národní státnosti a svůj vývoj si po tři staletí prodělávali v rámci jiného státního celku. Třebaže od nabytí národní státnosti uplynulo bezmála devadesát let, hořkosti zůstaly, problémy se neřešily, dokonce se o nich nemluví. Navíc nové přibyly.

Česko - rakouské vztahy jsou zřejmě jediné komplikované vztahy, jež máme se sousedy. Komplikace se Slováky a Poláky nemáme fakticky žádné, na vztazích s Německem leží stín Benešových dekretů a vyhnání Sudetských Němců, ovšem v oficiální vládní linii je zřetelně patrná upřímná a efektivní snaha o udržení přátelských vztahů. Zůstávají tedy už jen problémy s jižním sousedem. Zde občas přerůstá přirozená sousedská animozita do oficiální politiky - připomeňme jen ono rakouské referendum o podmínění vstupu České republiky do Unie odstavením Temelína, kdy tuto bezprecedentní podmínku schválil skoro milion Rakušanů. Těžko si představit, jakých rozměrů by dosáhlo temelínské téma v česko - rakouských vztazích, nebýt moderační role Unie. A už méně obtížně si dovedeme představit naši eventuální žádost u orgánů Unie, aby se zasadily o uvolnění blokované česko-rakouské hranice. Tyto svévolné akce, podporované rakouskými úřady, nemají na kontinentě obdoby. Nemohly by v takové šířky a tak dlouho pokračovat, kdyby v rakouském povědomí nebylo hluboce zakódóváno přesvědčení o české méněcennosti. Není se co divit, vždyť Rakušané zírali čtyřicet let přes drátěné ploty na hranicích na lány kopřiv a lebedy. To se pak snadno uvěří, že špičková jaderná elektrárna je "český šrot".

Současné rakouské obavy z otevření hranice, podporované drobnými příhraničními incidenty, jsou jen reprízou situace z roku 2002. Odpovědní lidé v obou státech by si v těchto chvílích měli uvědomit, že se vyrovnání s minulostí týká jedněch i druhých. Také u nás by tato reflexe měla začít tak, že bychom si měli uvědomit, za co všechno civilizačně vděčíme třistaletému pobytu v rakouské monarchii a že civilizační úrovni zde nabyté do značné míry vděčíme za současnou dynamiku našeho rozvoje. Naopak, jak Rakušané zhodnotí český a moravský přínos i k jejich současnému blahobytu, to je zase jen a jen na nich a na jejich vyrovnání s minulostí. Jedno je ale jisté - napětí a výčitky nepomáhají ani jedné, ani druhé straně.

Gross a radar
Bývalý premiér a předseda sociální demokracie Stanislav Gross veřejně podpořil umístění americké radarové stanice jako součásti protiraketového systému v České republice. Může si to dovolit. Už nikdy, přinejmenším ne v dohledné době, se nemusí tetelit o to, zdali bude znovuzvolen do funkce. Současný předseda strany Jiří Paroubek je na tom jinak. Ten se veřejného mínění bojí a místo aby statečně vlezl do studené vody a šel proti proudu a vysvětloval lidem, proti jakému nebezpečí můžeme už v blízké budoucnosti stát, zbaběle plyne po proudu pohodlného pacifismu. Státnického na tom není nic, je to jenom podlé. Tak podlé, jak jsme u našich politiků zvyklí.

JAK ŽIVOT JDE: Iris a kocouři
Píšu o kocourech, mohou to být i kočky - v dané situaci není kdy na zkoumání takových maličkostí, jako je pohlaví. Iris pokládá kočky za hlavní zlo tohoto světa. Podle jejího názoru by se všechno brzy urovnalo, nebýt koček. Na náš pozemek kočky přicházejí z jihozápadu. Ostraha jihozápadní hranice, to je hlavní Irisčin úkol.

Někdy ovšem dochází e kontaktům i mimohraničním. Uvedu tři z nedávné doby.
Kontakt první: jdeme a narazíme na kočku v koutě domu. Kočka se tam krčí, naježená. Iris je navyklá pronýásledovat, ale neví si rady s tím, co se nehýbe. Podívá se po mně. Máš nějakou radu, pane?
Mám, Iris. Jdeme pryč.
Poslechla a dobře udělala.

Kontakt druhý: jdeme remízkem za humny Zvole. Kde se vzal, tu se vzal, kocour tu číhá na myš (třeba to byla kočka, viz výše). Byl tak zaujat číháním, že si nevšiml velkého bílého psa za svými zády. Snad ho upozornila ta myš, nevím, ale najednou se ohlédl a nastalo strnutí. Iris, jak víme, si neví rady s nehybnými objekty. Stála a zírala. Kocour se otočil, a zíral.
Kdyby zůtalo při zírání, zírali bychom všichni tři pravděpodobně doteď a poslední vydání našeho listu by se sakra zppozdilo, možná, že na věky. Jenžer kocour ztratil nervy, vyběhl, Iris za ním, a kocour vylezl na strom.
Sleze?
Půjdu se na něho podívat a kdyby enslezl, vezmu si rukavice a štafle a sundám ho. Už jsem něco podobného několikrát dělal, mám v tom praxi.

Kontakt třetí: Je velmi stručný. Večer jsme se vraceli z procházky a na rohu naší ulice jsme potkali dvě kočky. Velmi se o Iris zajímaly.
Iris nikoli. Šla a měla najednou hodně naspěch domů. Už bylo dosti procházek, pane, sdělila mi a ubírala se, dejme tomu, krokem zrychleným.

Tušení podrazu
Nový román Ondřeje Neffa bude slavnostně pokřtěn v rámci festivalu Svět knihy v Průmyslovém paláci v Holešovicích v pátek 4. května v 16.30. Mystifikační detektivka řeší záhadu ukradeného posledního rukopisu Ludvíka Součka a také se zabývá otázkou, zdali je něco pravdy na tom, že Souček mučil v Praze americké zajatce z korejské války. Přijďte na autorovu autogramiádu!

Tuto anotaci zařadil kolega Wagner na Velkého psa, a zde dodám podrobnosti:
Jde vskutku o můj nový román. Je to čtyřsetstránková bichle, pracoval jsem na ní tři roky - což samozřejmě ještě neznamená, že se román povedl! Odehrává se v dnešní době a všechno se tam točí klem mobilních telefonů a samozřejmě kolem Ludvíka Součka, autora Tušení stínu a Tušení souvislostí. Souček umřel o Vánocích roku 1978 a jeho poslední Tušení, které se jmenovalo Tušení světla, někdo ukradl - rukopis prostě zmizel a nikdy se nenašel. Tohle není román, to je prostě fakt. To co popisuju v románu, to samozřejmě fikce je. Zavádím pojem mys-fi, tedy "mystification fiction" - s přítelem Martinem Zhoufem jsme si dali práci a k mystifikaci literární jsme připojili 46 mystifikačních fotografií, tedy ilustrací. O knížce ještě povím víc, tohle berte jako první pozvání, třeba do toho Průmyslového paláce, anebo později k přečtení té knížky (bichle).