Bolševik v nás (jak v kom)
Neviditelného psa vedu od roku 1996, to je bratru sedmadvacet let. Za tu dobu jsem nejvíc dostal přes hubu od politiků někdy před dvaceti lety, od čtenářů včera. Tedy, v obou případech od některých, jistě jde o zanedbatelné procento.

Politici: to jsem tenkrát napsal úvahu o tom, že by se parlament měl scházet ad hoc, když je opravdu naprosto jasné, že se musí přijmout nový zákon anebo ten stávající je neúnosně zastaralý a je třeba ho změnit. Co byl řev! Na moji námitku „dyť to byla sranda" zněla odpověď: „no jo, ale co kdyby to někdo vzal vážně?"

Nehrozí to. Parlament byl, je a bude továrna na zákony, protože to je smysl cvičení: je třeba zaflákat chod státu paragrafy tak, aby se nikdo nemohl bez povolení státu ani hnout a všechno bylo pod kontrolou a řízeno a regulováno. Souhrnně se to jmenuje socialismus a to je to, co máme dnes, s povrchovou úpravou.

Včerejší úvodník byl ve volném duchu, nechtěl jsem furt jenom nadávat na to, jak je šílený, že nemáme věrohodnou opozici, která by dokázala nahradit Fialův spolek s jeho domy po babičce a sdílením výplatní pásky. Zmínil jsem se v úvodníku o parkovací aplikaci EasyPark, a to bylo řevu: dyť voni si strhávaj peníze! No jo, strhávaj, je to poplatek za službu, jako banky si strhávaj, takže nemusím nosit cash, platím mobilem a nakupuju v Tramtárii na druhém konci světa.

To je ta mentalita. Aby bylo všechno zadarmo a taky aby měli všichni stejně a o všechno aby se postaral stát. Nejsou léky? V normální společnosti by se měl někdo začít ptát, jako to, že se už u nás nevyrábí penicilin, když se tu i za komačů vyráběl a pak by asi přišel na to, že povolovací procesy a buzerace a regulace jsou tak šílený, že se léčiva v podstatě ani vyrábět nemůžou. To jaksi nikoho nenapadne a tak řvou na ministra zdravotnictví, aby někde léčiva sehnal. Proboha, vždyť je to produkt, platí se za něj výrobci, ať už to platí pacient nebo pojišťovna nebo se šábují, ale pořád je to produkt. Jak to, že ho trh nedokáže dodat, když ho lidi chtějí, co je špatně?

Bolševik je v nás a jsme zvyklí, že všechno bude řešit stát. Jenže stát nic neřeší, stát je viník toho, že to jde blbě.

Další příklad. Učitelé budou stávkovat. A hned slyším: kdo zařídí ohlídání dětí? Ti lidé asi čekají, že si ministr školství otevře družinu anebo že Fiala uvolní fondy na zaplacení pečovatelkám. Proč by se měl někdo starat o děti? I za komančů jsme měli na krku klíč na provázku .Učitelé nestávkovali, to by je poslali kopat uran. Nechtějte nic od státu. Dejte dětem klíč na provázku.

Takže mám zaděláno na další řev a nezbývá mi než vám popřát klidnou bolševickou sobotu a neděli pod ochrannými křídly státu, který není schopen spočítat děti a jejich množství vydělit normou na standardní třídu, aby získal přehled, kolik má mít škol.

Nevypadá to dobře

Skoro třicet let tu vyprávím (skoro) každý den o milých drobných příhodách s pejsky. Dnes to bude smutnější. S Norou to nevypadá dobře. Víme od paní doktorky (dělala jí sono) že má nádor na játrech. Zhoubný? Nezhoubný? Sono to nezjistí, dál nebudu nic rozvádět. Bere prášky (je to zápas, dostat prášek do pejska). Ráno jsme byli na skoro normální procházce, po obědě s ní byla Ljuba. Večer už šla neochotně a dala mi najevo, že chce domů. Nikdy se nic takového nestalo. Garinka je na ni hodná, líže jí hlavičku. Zítra uvidíme.