Evropská unie a právo veta
Německý kancléř Olaf Scholz se v novinách postavil proti „sobeckým blokádám“ jednotlivých členských států a řekl, že si to nadále Evropská unie nemůže dovolit. Není to nic nového, je to v podstatě většinový názor v celém společenství. „Pokud chceme být ve světě soupeřících velmocí i nadále slyšet, jednoduše si nemůžeme nadále dovolit národní veta, například v zahraniční politice,“ napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung doslova. A dále pak uvedl, čeho všeho by se měla týkat společná evropská politika, migrační politiky, obrany, technické suverenity a odolnosti demokratického zřízení. Podpořil tedy – jinými slovy – federalizaci Evropské unie.

Je to paradox, že s tím vyrukoval právě dnes, kdy je jasně vidět zásadní rozdíl v postojích ve věci zahraniční politiky a obrany. Německo, které vinou svého zeleného fanatismu má lví podíl na vybudování závislosti na ruských surovinových zdrojích najmě plynu (který měl podporovat experimenty s občasnými zdroji energie, jako jsou větrníky a soláry), vede naprosto jinou politiku než kupříkladu Polsko. Země, historicky opakovaně devastovaná až k neexistenci Německem i Ruskem. Kdo tedy bude inženýrem takzvané společné zahraniční politiky? Evropská rada s právem veta jednotlivých států hraje podobnou roli, jako mívají ty komory parlamentů, v nichž zasedají představitelé – zpravidla – jednotlivých států federace, v americkém dvoukomorovém Kongresu je to Senát. Pokud by státy v Evropské radě neměly právo veta, přišly by o poslední zbytek národní suverenity.

Získaly by… co? Ochranu silnější a respektovanější Evropy? Tak je to propagováno, pochybnosti vznikají ze zkušeností z dosavadního vývoje. Kdo by určoval politiku vůči Rusku, snad Německo se svou desítky let trvající východní politikou s kořeny v Rapallské smlouvě z roku 1920, která umožnila znovuvybudování německé armády a posloužila později Hitlerovi jako startovací můstek k moci? Trpěla by tato federální Evropa Polsku jeho odhodlání s Ruskem bojovat? Trpěla by Česku jeho speciální vazby s Izraelem? Uvádím dva příklady, které se nás bezprostředně týkají.

Že by Olaf Scholz rád zbytku Evropy diktoval, co má dělat, se dá snadno pochopit, němečtí kancléři to mají v krvi. V čem by ale to „upevnění“ spočívalo nevysvětlil. Pokud by mělo zůstat u jednoho článku v novinách, vem to čert, není to nic nového. S nepřítelem za humny by ale kancléř Scholz měl nastoupit na linii sebevědomé německé politiky a dal tím příklad a inspiraci. Zatím se chová nahrbeně. A naopak, kdyby se jeho teze měly stát hlavním politickým tématem, sama existence Evropské unie by se tím ocitla po krk v osudové zkoušce, kterou by nemusela přežít.

Někdo by měl kancléři Scholzovi říct, že Německo těch skopičin už udělalo až moc a je načase s nimi skončit.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Chytrost a důvtip

Chytré, to obě jsou jak vopice. Důvtipu ale pomálu. Dám příklad.

Nora leží na rohožce před domovními dveřmi. Svítí sluníčko. Chápu, že je to velká blaženost, ležet na rohožce před barákem. Gari je chytrá a taky ví, jak slastné je ležení na rohožce před barákem.

Místo aby vyšla z kuchyně na terasu a barák obešla a k Noře se připojila, pokud možno ji vypudila z rohožky, lehne si v předsíni k domovním dveřím a kvílí.

I to je svým způsobem chytré, protože mě tím přivolá a pustím ji na Norou a ona ji vypudí z rohožky. Důvtipné to ale není.

Čtěte neff.cz.